Může vám připadat, že se vám snažím sdělit: my starší jsme se měli hůř než vy, mladší, vy se máte dobře, tak si toho važte. To sice není hlavní důvod mého textu, ale fakt je, že to tak nakonec nejspíš vyzní. Má to být o tom, že je třeba vidět v problémech příležitosti a nebát se jít naproti výsledku, o kterém sníte. To zní ještě hůř, skoro jako rodičovské poučování. Jsem ale PhD. studentem, i když je mi 72, a tak vám tu píšu.
Výchozí situace: Před listopadem 1989 jsem jako naprostá většina ostatních lidí nemohl jet do „kapitalistické ciziny“ a tam studovat. Taky jsem tam nesměl jet na dovolenou. Nedostal bych povolení, protože jsem nepatřil k politicky privilegovaným skupinám. Ani jsem tam neměl příbuzné, abych to povolení dostal. Hranice byly hlídané a mě by nebavilo nechat na sebe střílet statečnými pohraničníky. Takže jsem o zahraničí nevěděl skoro nic kromě poslouchání, u nás ilegálního, Hlasu Ameriky, několika opisovaných samizdatových textů a zpráv v Rudém právu a Mladé frontě (které jsme si museli domýšlet).
O událostech 17. listopadu jsem se – bydlev v severních Čechách a ne v Praze – dozvídal útržkovitě a se zpožděním. Že se něco v pátek stalo, jsem se dozvěděl až v neděli z Hlasu Ameriky a z domácího televizního zpravodajství. V pondělí jsem ještě spořádaně odjel na jakési školení. Ale už v úterý, při poslechu chrastícího tranzistorového rádia, jsme pochopili, že tentokrát jde o mnoho. Tentýž den jsem odjel do Prahy, šel na „rodnou“ Filozofickou fakultu a tam se zapojil do rozmnožování a distribuce letáků. Ale ještě týž den mi někdo řekl, že mnohem cennější budu doma. Ono totiž mimo Prahu se dlouho nic moc nedělo, první vlna občanských protestů přišla až další pondělí s generální stávkou.
Byl jsem zaměstnaný v Uranových dolech. Při generální stávce jsem vystoupil jako celkově druhý řečník, tak jsem se rázem stal známým. Ale patřil jsem k „holubicím“, ne „jestřábům“. Vyzýval jsem k pokojnému protestu, k zakládání a činnosti organizací Občanského fóra a později k převzetí vedení celého podniku. „Nelamte nikomu nohy, nevyrážejte nikomu zuby,“ nabádal jsem ostatní, avšak někteří horníci to chtěli jinak a kádrového náměstka (významného činovníka KSČ) zmlátili tak, že sotva došel domů.
První měsíce byly plné politických a organizačních změn, protože se musel nastolit nový řád. Rozhádal jsem se s lidmi, kteří v Liberci později zakládali jednu vše přeživší politickou stranu a podle mě si chtěli co nejvíc veřejného majetku natahat domů. Po odeznění intenzivního politického života jsem začal myslet na svoji budoucnost. Ale co vlastně dělat? Zůstat v zaměstnání, kde se mi naskýtala velmi dobrá kariéra? Začít podnikat, usilovat o pracovní nezávislost? Navštívit nejdřív cizinu, rozhlédnout se tam, doučit se anglický jazyk a naučit se, jak to chodí v mém oboru?
Od počátku 90. let se v Československu objevovaly různé nadace, hlavně z USA, ale i z jiných západních zemí, a nabízely nám různá školení a taky pobyty v jejich zemích. Byla to úžasná doba plná nabídek. Dnes jsou nabídky na hostování v cizině běžné a neustále se vám díky studiu předkládají, avšak tehdy to bylo živelné a především zcela nové. Hlásil jsem se několikrát, zdokonaloval svou angličtinu, kterou jsem se v 70. a 80. letech učil sám, protože jsem do žádné školy s výukou angličtiny nemohl. Bylo mi divné, že mě pořád nikam neberou. Až po dlouhé době jsem zjistil, že jsem tehdy narazil na „glass ceiling“, tajný limit, které si ty nadace daly. Neberou lidi, kteří mají víc než 40 let. A to byl právě můj případ. Kdyby mi to řekli rovnou, ušetřil bych si úsilí i falešné naděje.
Jako většina lidí jsem kromě rodiny a běžného zaměstnání neměl nic: žádný majetek, žádné pozemky ani domy, dokonce ani žádnou restituci nebo příbuzné na Západě. Nic.
Začal jsem podnikat. Nezačal jsem proto, že bych chtěl přijít lacino k majetku či přímo podvodně privatizovat, ani mě nevyhodili ze zaměstnání a ani jsem nic nerestituoval, nezprivatizoval a nezinstitucionalizoval. Jen jsem si říkal, že když mám po listopadu 1989 konečně dost svobody a prostoru na to, abych mohl dělat, co chci, bez poručníkování jiných, na svý triko, tak že se postavím na vlastní nohy, že se cítím dost silný, kvalifikovaný a motivovaný, abych se živil sám. Ta nezávislost byla velkým lákadlem, dnes už to tak dramaticky nevypadá, protože lidé mají mnohem víc svobod a prostoru, aby dělali, co chtějí. Vrátil jsem se k původní kvalifikaci sociologa (tu jsem dřív plně vykonávat nemohl), hledal manažery do firem, uskutečňoval marketingové a sociologické průzkumy, učil dospělé (nejdřív time management, nakonec metodu community-led local development).
Byla to léta nekonečné frustrace a nekonečného uspokojení. Že se obojí vyskytuje společně, to vám potvrdí spousta podnikatelů. Bavilo mě to hlavně intelektuálně (byv původně hyperaktivní introvert). Velmi mnoho jsem se změnil a velmi mnoho naučil. Tak třeba jsem si stanovil Murphyho zákon: Každá aktivita, kterou musíte udělat a nemáte na ni dost času, trvá o 25 % déle, než odhadujete v nejčernějších snech. V případě, že při plánování k nejčernějšímu snu přidáte 25 %, bude trvat ještě o dalších 25 % déle…
Jak to tak bývá, občas mi někteří bezdůvodně škodili. Možná z blbosti, možná ze zlé vůle, možná proto, že měli špatné dětství. Jak se říká, úspěch se neodpouští. I když o kdovíjaký úspěch nešlo, bylo to jen malé podnikání s potřebným úsilím, profesionalitou a nápaditostí. V těch dobách jsem si poznamenal: závistivce nejvíc dožerete, když jim odpustíte. Protože jsem podnikal poctivě, trvalo mi mnoho let, než jsem si našetřil na vlastní dům. V 60 letech se mi do hypotéky nechtělo.
Dnes se mladí lidé dostanou často do náročnějších situací, než v jakých jsme byli my. Protože my jsme měli tak málo možností, tak málo cest, že bylo předem jasné, které jsou bezpečné a co si zvolit. Dnes je tolik možností – ve studiu, v cestování i v nákupech – že je často obtížné se rozhodnout „co nejlépe“. A dokonce jediné „co nejlépe“ většinou ani neexistuje, protože varianty jsou rovnocenné nebo nemají předem jasný výsledek. A víte, co? Patří vám to. Za svobodu se platí odpovědností za sebe a za ten kousek světa, který dokážete obsáhnout.
Oldřich Čepelka
doktorand programu Studia dlouhověkosti na FHS UK
Výchozí situace: Před listopadem 1989 jsem jako naprostá většina ostatních lidí nemohl jet do „kapitalistické ciziny“ a tam studovat. Taky jsem tam nesměl jet na dovolenou. Nedostal bych povolení, protože jsem nepatřil k politicky privilegovaným skupinám. Ani jsem tam neměl příbuzné, abych to povolení dostal. Hranice byly hlídané a mě by nebavilo nechat na sebe střílet statečnými pohraničníky. Takže jsem o zahraničí nevěděl skoro nic kromě poslouchání, u nás ilegálního, Hlasu Ameriky, několika opisovaných samizdatových textů a zpráv v Rudém právu a Mladé frontě (které jsme si museli domýšlet).
O událostech 17. listopadu jsem se – bydlev v severních Čechách a ne v Praze – dozvídal útržkovitě a se zpožděním. Že se něco v pátek stalo, jsem se dozvěděl až v neděli z Hlasu Ameriky a z domácího televizního zpravodajství. V pondělí jsem ještě spořádaně odjel na jakési školení. Ale už v úterý, při poslechu chrastícího tranzistorového rádia, jsme pochopili, že tentokrát jde o mnoho. Tentýž den jsem odjel do Prahy, šel na „rodnou“ Filozofickou fakultu a tam se zapojil do rozmnožování a distribuce letáků. Ale ještě týž den mi někdo řekl, že mnohem cennější budu doma. Ono totiž mimo Prahu se dlouho nic moc nedělo, první vlna občanských protestů přišla až další pondělí s generální stávkou.
Byl jsem zaměstnaný v Uranových dolech. Při generální stávce jsem vystoupil jako celkově druhý řečník, tak jsem se rázem stal známým. Ale patřil jsem k „holubicím“, ne „jestřábům“. Vyzýval jsem k pokojnému protestu, k zakládání a činnosti organizací Občanského fóra a později k převzetí vedení celého podniku. „Nelamte nikomu nohy, nevyrážejte nikomu zuby,“ nabádal jsem ostatní, avšak někteří horníci to chtěli jinak a kádrového náměstka (významného činovníka KSČ) zmlátili tak, že sotva došel domů.
První měsíce byly plné politických a organizačních změn, protože se musel nastolit nový řád. Rozhádal jsem se s lidmi, kteří v Liberci později zakládali jednu vše přeživší politickou stranu a podle mě si chtěli co nejvíc veřejného majetku natahat domů. Po odeznění intenzivního politického života jsem začal myslet na svoji budoucnost. Ale co vlastně dělat? Zůstat v zaměstnání, kde se mi naskýtala velmi dobrá kariéra? Začít podnikat, usilovat o pracovní nezávislost? Navštívit nejdřív cizinu, rozhlédnout se tam, doučit se anglický jazyk a naučit se, jak to chodí v mém oboru?
Od počátku 90. let se v Československu objevovaly různé nadace, hlavně z USA, ale i z jiných západních zemí, a nabízely nám různá školení a taky pobyty v jejich zemích. Byla to úžasná doba plná nabídek. Dnes jsou nabídky na hostování v cizině běžné a neustále se vám díky studiu předkládají, avšak tehdy to bylo živelné a především zcela nové. Hlásil jsem se několikrát, zdokonaloval svou angličtinu, kterou jsem se v 70. a 80. letech učil sám, protože jsem do žádné školy s výukou angličtiny nemohl. Bylo mi divné, že mě pořád nikam neberou. Až po dlouhé době jsem zjistil, že jsem tehdy narazil na „glass ceiling“, tajný limit, které si ty nadace daly. Neberou lidi, kteří mají víc než 40 let. A to byl právě můj případ. Kdyby mi to řekli rovnou, ušetřil bych si úsilí i falešné naděje.
Jako většina lidí jsem kromě rodiny a běžného zaměstnání neměl nic: žádný majetek, žádné pozemky ani domy, dokonce ani žádnou restituci nebo příbuzné na Západě. Nic.
Začal jsem podnikat. Nezačal jsem proto, že bych chtěl přijít lacino k majetku či přímo podvodně privatizovat, ani mě nevyhodili ze zaměstnání a ani jsem nic nerestituoval, nezprivatizoval a nezinstitucionalizoval. Jen jsem si říkal, že když mám po listopadu 1989 konečně dost svobody a prostoru na to, abych mohl dělat, co chci, bez poručníkování jiných, na svý triko, tak že se postavím na vlastní nohy, že se cítím dost silný, kvalifikovaný a motivovaný, abych se živil sám. Ta nezávislost byla velkým lákadlem, dnes už to tak dramaticky nevypadá, protože lidé mají mnohem víc svobod a prostoru, aby dělali, co chtějí. Vrátil jsem se k původní kvalifikaci sociologa (tu jsem dřív plně vykonávat nemohl), hledal manažery do firem, uskutečňoval marketingové a sociologické průzkumy, učil dospělé (nejdřív time management, nakonec metodu community-led local development).
Byla to léta nekonečné frustrace a nekonečného uspokojení. Že se obojí vyskytuje společně, to vám potvrdí spousta podnikatelů. Bavilo mě to hlavně intelektuálně (byv původně hyperaktivní introvert). Velmi mnoho jsem se změnil a velmi mnoho naučil. Tak třeba jsem si stanovil Murphyho zákon: Každá aktivita, kterou musíte udělat a nemáte na ni dost času, trvá o 25 % déle, než odhadujete v nejčernějších snech. V případě, že při plánování k nejčernějšímu snu přidáte 25 %, bude trvat ještě o dalších 25 % déle…
Jak to tak bývá, občas mi někteří bezdůvodně škodili. Možná z blbosti, možná ze zlé vůle, možná proto, že měli špatné dětství. Jak se říká, úspěch se neodpouští. I když o kdovíjaký úspěch nešlo, bylo to jen malé podnikání s potřebným úsilím, profesionalitou a nápaditostí. V těch dobách jsem si poznamenal: závistivce nejvíc dožerete, když jim odpustíte. Protože jsem podnikal poctivě, trvalo mi mnoho let, než jsem si našetřil na vlastní dům. V 60 letech se mi do hypotéky nechtělo.
Dnes se mladí lidé dostanou často do náročnějších situací, než v jakých jsme byli my. Protože my jsme měli tak málo možností, tak málo cest, že bylo předem jasné, které jsou bezpečné a co si zvolit. Dnes je tolik možností – ve studiu, v cestování i v nákupech – že je často obtížné se rozhodnout „co nejlépe“. A dokonce jediné „co nejlépe“ většinou ani neexistuje, protože varianty jsou rovnocenné nebo nemají předem jasný výsledek. A víte, co? Patří vám to. Za svobodu se platí odpovědností za sebe a za ten kousek světa, který dokážete obsáhnout.
Oldřich Čepelka
doktorand programu Studia dlouhověkosti na FHS UK
Komentáře
Okomentovat