Když jsem si ten e-mail přečetla poprvé, nezaváhala jsem ani na vteřinu. „No tak to zrovna!“ vyhrkla jsem a zprávu zavřela. Abych šaškovala před kamerou a mluvila při tom formou stand-upu o svém výzkumu, na to mě tedy neužije. Nejsem komik ani YouTuber.
Pak se mi to ale rozleželo. Když lidem popisuji téma svojí dizertace, zpravidla po chvíli zdvořilostního sledování pohybů mojí čelisti zbystří a pak překvapeně řeknou něco jako: „No to je ale vážně zajímavé!“ Není to náhodou na Science Slam ideální materiál? Nedostatek komediantských zkušeností by navíc mohla vyvážit nekompromisní tíha mých genů – moje rodina je totiž doslova prorostlá učiteli. Začalo mě to nahlodávat.
Zjistila jsem si o soutěži víc. Lehce jsem zalitovala, že se celá akce kvůli koroně neodehraje naživo, ale zase odpadne nepříjemná tréma z publika. Navíc téměř jediné omezení je časový limit šesti minut. To zní docela zvládnutelně.
I rozhodla jsem se, že se zúčastním. Svůj výstup jsem si nejdřív sepsala, pak upravila, přepsala, znovu upravila a ještě jednou přepsala. Ano, takhle už je to celkem dobré, teď už to jenom natočit. To byla ta skutečná výzva. Psát jsem zvyklá, mluvit ne. Natož při tom být vidět! Nejdřív jsem si troufla jenom natočit svůj hlas. Po obligátním zděšení jsem si do textu zakreslila nehorázné množství poznámek a byla při tom vděčná za léta strávená v hudebce. Tady svázat, tu zpomalit, tamhle přízvuk; no vida, chybí už jenom italské hudební názvosloví. To už by docela šlo.
Když jsem se poprvé uviděla na záznamu, chytila jsem se za hlavu. Celý následující večer jsem strávila sledováním přednášek o neverbální komunikaci a sepsala si základní vodítka, jak na kameře nevypadat jako strašák do zelí po obrně. Pak jsem si vzpomněla, že jsem před pár lety absolvovala kurz hlasové výchovy, který by mi mohl pomoct lépe mluvit, a vyhrabala jsem v počítači celou sadu cvičení. Nevím, jestli si dovedete představit, jak hlasová cvičení vypadají, ale kdyby vás při nich někdo neobeznámený viděl, nejspíš by si pomyslel něco o neandrtálcích. „Poskakujeme na místě při hlasitém jééééé, jááááá, čelist uvolněnou a jazyk odhozený, ruce bezcílně vlají a hlava zrovna tak.“ Asi budu muset poslat sousedům pugét. Po několika dalších pokusech jsem došla k závěru, že svůj výkon už v krátkodobém horizontu o moc víc nevylepším. Nadešel čas ostrého natáčení.
Přiznávám, že jsem netušila, jaká dřina je být YouTuberem. Nasvítit se tak, aby to vypadalo alespoň obstojně, je doslova mravenčí práce. A vzhledem k tomu, že stát zároveň před kamerou i za ní nejde, přišel ke slovu se vší parádou i můj manžel, který do té doby zastával roli jakéhosi nezávislého poradce. Pro celou věc se nadchnul, dokonce zakoupil studiové světlo s odůvodněním, že už ho beztak nějakou dobu koupit chtěl. Při aranžování místa na natáčení jsme postupně překopali celý pokoj. Přesouvali jsme obří světlo, notový stojánek s uchyceným nahrávacím aparátem a prakticky všechny lampičky, které doma máme. Na posteli se během krátké doby vystřídal sušák na prádlo, světlo, nohy od stolu, obrovská bílá čtvrtka a nekonečno prodlužovaček. Aby proměnných nebylo málo, vložili se do celé věci v jednu chvíli i sousedé s vrtačkou – nejspíš pomsta za ta hlasová cvičení.
Řekla bych, že kdo nikdy netočil video na jeden záběr, neví, co je to adrenalin. Zvlášť ke konci výstupu mi tepová frekvence pravidelně vyskakovala alespoň jako brankáři při samostatných nájezdech – pokazím to v poslední chvilce, nebo ne? Po celé řadě pokusů už mi navíc při pomyšlení na můj milovaný výzkum lehce cukalo v oku. Jak to ti herci dělají, že při desátém opakování scény raději se zuřivým křikem nevyskočí oknem?
Když jsem hotové video odesílala, měla jsem podobný pocit jako při odevzdávání diplomky. Skutečná soutěž sice teprve začíná, ale to podstatné je za mnou. V průběhu jsem sice trochu brblala, ale už teď je mi jasné, že to stálo za to. Povědomí o tom, jak správně mluvit, co s publikem dělají moje gesta nebo můj postoj, se totiž hodí opravdu všude. Navíc můžu snít o tom, že můj výstup třeba někoho zaujme a ukáže mu směr, jímž by se mohl vydat – nebo alespoň knihu, kterou by si mohl přečíst. A zcela upřímně, finanční odměna, kterou dostává každý účastník, taky není k zahození. Shrnuto, podtrženo už mi zbývá jediné. A to přijít na to, kam jenom dát to obří světlo.
Pak se mi to ale rozleželo. Když lidem popisuji téma svojí dizertace, zpravidla po chvíli zdvořilostního sledování pohybů mojí čelisti zbystří a pak překvapeně řeknou něco jako: „No to je ale vážně zajímavé!“ Není to náhodou na Science Slam ideální materiál? Nedostatek komediantských zkušeností by navíc mohla vyvážit nekompromisní tíha mých genů – moje rodina je totiž doslova prorostlá učiteli. Začalo mě to nahlodávat.
Zjistila jsem si o soutěži víc. Lehce jsem zalitovala, že se celá akce kvůli koroně neodehraje naživo, ale zase odpadne nepříjemná tréma z publika. Navíc téměř jediné omezení je časový limit šesti minut. To zní docela zvládnutelně.
I rozhodla jsem se, že se zúčastním. Svůj výstup jsem si nejdřív sepsala, pak upravila, přepsala, znovu upravila a ještě jednou přepsala. Ano, takhle už je to celkem dobré, teď už to jenom natočit. To byla ta skutečná výzva. Psát jsem zvyklá, mluvit ne. Natož při tom být vidět! Nejdřív jsem si troufla jenom natočit svůj hlas. Po obligátním zděšení jsem si do textu zakreslila nehorázné množství poznámek a byla při tom vděčná za léta strávená v hudebce. Tady svázat, tu zpomalit, tamhle přízvuk; no vida, chybí už jenom italské hudební názvosloví. To už by docela šlo.
Když jsem se poprvé uviděla na záznamu, chytila jsem se za hlavu. Celý následující večer jsem strávila sledováním přednášek o neverbální komunikaci a sepsala si základní vodítka, jak na kameře nevypadat jako strašák do zelí po obrně. Pak jsem si vzpomněla, že jsem před pár lety absolvovala kurz hlasové výchovy, který by mi mohl pomoct lépe mluvit, a vyhrabala jsem v počítači celou sadu cvičení. Nevím, jestli si dovedete představit, jak hlasová cvičení vypadají, ale kdyby vás při nich někdo neobeznámený viděl, nejspíš by si pomyslel něco o neandrtálcích. „Poskakujeme na místě při hlasitém jééééé, jááááá, čelist uvolněnou a jazyk odhozený, ruce bezcílně vlají a hlava zrovna tak.“ Asi budu muset poslat sousedům pugét. Po několika dalších pokusech jsem došla k závěru, že svůj výkon už v krátkodobém horizontu o moc víc nevylepším. Nadešel čas ostrého natáčení.
Přiznávám, že jsem netušila, jaká dřina je být YouTuberem. Nasvítit se tak, aby to vypadalo alespoň obstojně, je doslova mravenčí práce. A vzhledem k tomu, že stát zároveň před kamerou i za ní nejde, přišel ke slovu se vší parádou i můj manžel, který do té doby zastával roli jakéhosi nezávislého poradce. Pro celou věc se nadchnul, dokonce zakoupil studiové světlo s odůvodněním, že už ho beztak nějakou dobu koupit chtěl. Při aranžování místa na natáčení jsme postupně překopali celý pokoj. Přesouvali jsme obří světlo, notový stojánek s uchyceným nahrávacím aparátem a prakticky všechny lampičky, které doma máme. Na posteli se během krátké doby vystřídal sušák na prádlo, světlo, nohy od stolu, obrovská bílá čtvrtka a nekonečno prodlužovaček. Aby proměnných nebylo málo, vložili se do celé věci v jednu chvíli i sousedé s vrtačkou – nejspíš pomsta za ta hlasová cvičení.
Řekla bych, že kdo nikdy netočil video na jeden záběr, neví, co je to adrenalin. Zvlášť ke konci výstupu mi tepová frekvence pravidelně vyskakovala alespoň jako brankáři při samostatných nájezdech – pokazím to v poslední chvilce, nebo ne? Po celé řadě pokusů už mi navíc při pomyšlení na můj milovaný výzkum lehce cukalo v oku. Jak to ti herci dělají, že při desátém opakování scény raději se zuřivým křikem nevyskočí oknem?
Když jsem hotové video odesílala, měla jsem podobný pocit jako při odevzdávání diplomky. Skutečná soutěž sice teprve začíná, ale to podstatné je za mnou. V průběhu jsem sice trochu brblala, ale už teď je mi jasné, že to stálo za to. Povědomí o tom, jak správně mluvit, co s publikem dělají moje gesta nebo můj postoj, se totiž hodí opravdu všude. Navíc můžu snít o tom, že můj výstup třeba někoho zaujme a ukáže mu směr, jímž by se mohl vydat – nebo alespoň knihu, kterou by si mohl přečíst. A zcela upřímně, finanční odměna, kterou dostává každý účastník, taky není k zahození. Shrnuto, podtrženo už mi zbývá jediné. A to přijít na to, kam jenom dát to obří světlo.
Videa z letošního Science Slamu můžete zhlédnout tady, přičemž FHS má v ohni želízka hned dvě – zapojil se i Matouš Veselský.
Komentáře
Okomentovat