Nešporova úžasná sociologická encyklopedie nás bravurně poučuje o tom, jak např. Karl Mannheim rozlišoval ideologii partikulární a ideologii totální. Partikulární mívá podobu dílčích tvrzení, která nejsou pravdivá, neboť ten, kdo je pronáší, má zájem zakrýt před druhými či sám před sebou skutečný stav věcí. Totální ideologie zahrnuje celý myšlenkový svět určité epochy, určité kultury či určité skupiny lidí. Falešnost ideologie spatřuje Mannheim v tom, že jde o myšlení, které není vedeno snahou poznat skutečnost, nýbrž zájmem ovládnout ji. Ideologickému vědomí nejde o pravdu, nýbrž o moc. Pokud se pak někomu z čtenářů zdá, že taková slova poměrně přesně sedí na současnost, pak buď může jít o náhodu, nebo naopak o poměrně přesnou sociologickou imaginaci. Nebo zkrátka o schopnost vidět věci i jinak, než jak se obecně předkládá, a tím vlastně do velké míry naplňovat ideál Mannheimovy vize. Abychom situaci ještě interpretačně znesnadnili a lehce vědě samotné podráždili její rádoby objektivní aspirace, můžeme mluvit i o zdánlivě neideologickém principu vědecké racionality, který předpokládá ovládnutí a kontrolu přírody i člověka a v tomto smyslu funguje jako účinný legitimační prvek ustavených struktur moci. Tedy vládnoucí garnitury. Není to hereze?
Možná budou má slova dnes příliš příkrá nebo snad odvážná, ba dokonce nepřesná nebo snad i nesprávná. Mohu jen přislíbit, že jsou vedena mým svědomím a poháněné odvahou, že přece právě taková slova by dnes měla zaznít. Prostě proto, že jsou dnes slyšet poměrně málo. Minimálně tedy alespoň v nějaké lehce přijatelné formě. Pokud jsem zmiňoval vědeckou racionalitu a její zdánlivě neideologický princip, pak je potřeba se – třeba i na obecné rovině – ptát po limitech vědy. Profesor Neubauer se o těchto limitech mnohokrát vyjadřoval, a ač byl za to samotnou vědeckou obcí prakticky vyobcován, pravdu mu zkrátka upřít nemohou – i kdyby chtěli. A to je na pravdě vlastně to krásné. Existuje nezávisle na nás. Relativita pravdy je prakticky výdobytkem postmoderních „myslitelů“, kteří vše uměli podrobit kritice, aby nezbylo nic. Ani Bůh. Profesor Neubauer hledal základy společného světa. Před ním tyto základy hledali mnozí další. Našli je? Samozřejmě, že ano. Whitehead kdysi napsal, že celá myšlenková tradice je jen pár poznámek k Platonovi. Ideje tu jsou jako objektivní entity. Pravda je jednou z nich. Lidé za ně pokládali a pokládají své životy. Jak jinak by neměly mít absolutní hodnotu?
Možná jsou mé obavy příliš zbytečné, ale přesto se znovu obracím zase ke svému svědomí. Přesně tak, jak o něm prostřednictvím Platona mluvil Sokrates. Je to ten „božský hlas“. Snad by to mohlo být i bez uvozovek, ale obávám se, že celá řada (jakoby) nevěřících občanů by zde přestala číst. Protože prostě nevědí. Nevěří. A nemohou věřit, protože nevědí (kolik z myšlenkových tradic minulosti je v těchto větách, může vědět jen ten, kdo se alespoň trošku začetl do děl scholastiků, např.). Mám dojem, a poměrně neblahý, a to i přesto, že vědu mám opravdu rád, že je dnes její postavení poměrně nešťastné. Ne proto, že by nebyla schopna nabídnout přesné analýzy, matematické modely, interpretace s důslednou akribií, ale zkrátka proto, že vědě – snad – chybí určitá vlastnost. Jakási milost, vůle lehoučce sestoupit k veřejnosti a nebát se postavit jejím otázkám. Dnes je to snad nejvíce potřeba. Z mnoha různých důvodů. Pomáhá současná věda – slovy Neubauerovými – hledat společný svět? Nebo je to jen přísný diktát technických výsledků, dat, analýz a čísel, ve kterých umí číst jen vědci samotní? Je hodně odvážné tvrzení o vědcích ve službách moci? Bylo by to v dějinách poprvé? Proč nám právě dnes – slovy profesora M. Hrocha – chybí schopnost hledat souvislosti? A proč se to dnes nenosí? Proč je každá snaha po výkladu celku (škarohlíd by chtěl hned celek psát s velkým „C“, aby to snad znělo více filosoficky – ale smysl mu utíká!) odsouzena k nezdaru odkazem k nevědeckému argumentu? A ještě jedna typicky sokratovsky ovádská otázka: přispívá věda u všech skupin lidí k důvěře v její artefakty?
Dovolím si tyto úvahy posunout ještě trošku dále, a asi i odvážněji. A pokud se mnou v textu ještě zůstáváte, snad to není jen proto, že byste na tváři měli ironický úšklebek. Lidé, kteří dnes přinášejí nesmírně cenné – protože nemainstremové – argumenty, jsou zostuzováni na mnoha rovinách: v televizi, na webu ministerstev a i v akademické sféře. Jména konkrétních osob si třeba lehce dosadí vnímavější čtenář či čtenářka sama. Je to neuvěřitelné, jak jsme zapomněli na něco tak základního jako je dialog a úcta k názoru druhého. Vše se stalo argumentem ad hominem. Ten to tvrdit nemůže, protože není biolog. Je to jen zubař. A ten je zase jenom sociolog. Ať se do toho neplete, syčí zlí a plytcí jazykové. Tak takto dnes vypadá dialog.
Trhy prý vytlačují morálku. Ale přesto v několika jednotlivcích té morálky zůstalo natolik, že jsou ochotni riskovat i to, co prof. Bělohradský nazval „strachem o málo“ – svou práci, postavení a uznání. Všechna čest těmto moderním Sokratům, kteří se nebojí zvednout prst a svůj hlas.
Nemohu nevzpomenout slova mnohých, kteří se v minulosti vyjadřovali o statusu quo. Nemůžu si odpustit zmínku o Foucaultovi a jeho disciplinaci společnosti. Stejně jako si nemohu nevzpomenout na svůj tehdy nechápající výraz, když o disciplinaci mluvil můj učitel sociologie. Jak moc ta slova jsou vážná, chápu dnes!
Opravdu si necháme svou společnost zdisciplinovat bez trošky svobodné volby v zájmu bezpečnosti? Opravdu profesor Keller mluvil o jakési refeudalizaci jen pro legraci? Opravdu jsou úvahy o morálním kreditu na příděl jen sci-fi? Opravdu je Mannheimova Ideologie a Utopie bez vztahu k dnešku? A opravdu se dá společnost řídit jako firma? Nebo pomocí „svatého grálu“ novověku – matematiky? Opravdu chceme takto žít v zájmu bezpečí? Nepatří ke svobodě ještě něco jiného? A jak je to s bezpečností a jejím vztahem ke svobodě?
Naše společnost vychovala skutečné velikány. Chtěl bych jejich jména vyjmenovat. Ne proto, abych dodal svým slovům vážnost. Ale prostě proto, abych připomněl, že mi takoví kritičtí duchové, i s jejich hloubkou a lidskostí, v současné společností chybí. A pokud tu jsou, pak nejsou vidět ani slyšet. Ptám se proč?
Kde jsou myšlenky, které do prostoru přinášel kdysi Václav Havel, Karel Kryl, Jan Patočka, Miloslav Petrusek, Pavel Machonin, Inocenc Bláha, Ludvík Fischer, Edvard Beneš, Bernard Bolzano, Karel Čapek, Břetislav Foustka, Milada Horáková, Josef Král, Jaroslav Krejčí, Eduard Urbánek, Ferdinand Peroutka, Tomáš Masaryk, Emanuel Rádl a již zmiňovaný velikán Zdeněk Neubauer?
Tito lidé se nikdy nemohli takto společně setkat. Ale představme si, že by napsali třeba sborník k současné společenské situaci. Jak by se takový sborník jmenoval? Byl by ve vědeckém světě citován? O čem by psali? Co by kritizovali? Koho by kritizovali a proč? Jaké věci by doporučili občanům? Přiklonili by se k názorům toho a toho?
Zapřemýšlejme každý sám za sebe, než přitakáme prostě proto, že se to tak dneska má.
Rostislav Gramskopf
autor je vzděláním pedagog a (historický) sociolog
Možná budou má slova dnes příliš příkrá nebo snad odvážná, ba dokonce nepřesná nebo snad i nesprávná. Mohu jen přislíbit, že jsou vedena mým svědomím a poháněné odvahou, že přece právě taková slova by dnes měla zaznít. Prostě proto, že jsou dnes slyšet poměrně málo. Minimálně tedy alespoň v nějaké lehce přijatelné formě. Pokud jsem zmiňoval vědeckou racionalitu a její zdánlivě neideologický princip, pak je potřeba se – třeba i na obecné rovině – ptát po limitech vědy. Profesor Neubauer se o těchto limitech mnohokrát vyjadřoval, a ač byl za to samotnou vědeckou obcí prakticky vyobcován, pravdu mu zkrátka upřít nemohou – i kdyby chtěli. A to je na pravdě vlastně to krásné. Existuje nezávisle na nás. Relativita pravdy je prakticky výdobytkem postmoderních „myslitelů“, kteří vše uměli podrobit kritice, aby nezbylo nic. Ani Bůh. Profesor Neubauer hledal základy společného světa. Před ním tyto základy hledali mnozí další. Našli je? Samozřejmě, že ano. Whitehead kdysi napsal, že celá myšlenková tradice je jen pár poznámek k Platonovi. Ideje tu jsou jako objektivní entity. Pravda je jednou z nich. Lidé za ně pokládali a pokládají své životy. Jak jinak by neměly mít absolutní hodnotu?
Možná jsou mé obavy příliš zbytečné, ale přesto se znovu obracím zase ke svému svědomí. Přesně tak, jak o něm prostřednictvím Platona mluvil Sokrates. Je to ten „božský hlas“. Snad by to mohlo být i bez uvozovek, ale obávám se, že celá řada (jakoby) nevěřících občanů by zde přestala číst. Protože prostě nevědí. Nevěří. A nemohou věřit, protože nevědí (kolik z myšlenkových tradic minulosti je v těchto větách, může vědět jen ten, kdo se alespoň trošku začetl do děl scholastiků, např.). Mám dojem, a poměrně neblahý, a to i přesto, že vědu mám opravdu rád, že je dnes její postavení poměrně nešťastné. Ne proto, že by nebyla schopna nabídnout přesné analýzy, matematické modely, interpretace s důslednou akribií, ale zkrátka proto, že vědě – snad – chybí určitá vlastnost. Jakási milost, vůle lehoučce sestoupit k veřejnosti a nebát se postavit jejím otázkám. Dnes je to snad nejvíce potřeba. Z mnoha různých důvodů. Pomáhá současná věda – slovy Neubauerovými – hledat společný svět? Nebo je to jen přísný diktát technických výsledků, dat, analýz a čísel, ve kterých umí číst jen vědci samotní? Je hodně odvážné tvrzení o vědcích ve službách moci? Bylo by to v dějinách poprvé? Proč nám právě dnes – slovy profesora M. Hrocha – chybí schopnost hledat souvislosti? A proč se to dnes nenosí? Proč je každá snaha po výkladu celku (škarohlíd by chtěl hned celek psát s velkým „C“, aby to snad znělo více filosoficky – ale smysl mu utíká!) odsouzena k nezdaru odkazem k nevědeckému argumentu? A ještě jedna typicky sokratovsky ovádská otázka: přispívá věda u všech skupin lidí k důvěře v její artefakty?
Dovolím si tyto úvahy posunout ještě trošku dále, a asi i odvážněji. A pokud se mnou v textu ještě zůstáváte, snad to není jen proto, že byste na tváři měli ironický úšklebek. Lidé, kteří dnes přinášejí nesmírně cenné – protože nemainstremové – argumenty, jsou zostuzováni na mnoha rovinách: v televizi, na webu ministerstev a i v akademické sféře. Jména konkrétních osob si třeba lehce dosadí vnímavější čtenář či čtenářka sama. Je to neuvěřitelné, jak jsme zapomněli na něco tak základního jako je dialog a úcta k názoru druhého. Vše se stalo argumentem ad hominem. Ten to tvrdit nemůže, protože není biolog. Je to jen zubař. A ten je zase jenom sociolog. Ať se do toho neplete, syčí zlí a plytcí jazykové. Tak takto dnes vypadá dialog.
Trhy prý vytlačují morálku. Ale přesto v několika jednotlivcích té morálky zůstalo natolik, že jsou ochotni riskovat i to, co prof. Bělohradský nazval „strachem o málo“ – svou práci, postavení a uznání. Všechna čest těmto moderním Sokratům, kteří se nebojí zvednout prst a svůj hlas.
Nemohu nevzpomenout slova mnohých, kteří se v minulosti vyjadřovali o statusu quo. Nemůžu si odpustit zmínku o Foucaultovi a jeho disciplinaci společnosti. Stejně jako si nemohu nevzpomenout na svůj tehdy nechápající výraz, když o disciplinaci mluvil můj učitel sociologie. Jak moc ta slova jsou vážná, chápu dnes!
Opravdu si necháme svou společnost zdisciplinovat bez trošky svobodné volby v zájmu bezpečnosti? Opravdu profesor Keller mluvil o jakési refeudalizaci jen pro legraci? Opravdu jsou úvahy o morálním kreditu na příděl jen sci-fi? Opravdu je Mannheimova Ideologie a Utopie bez vztahu k dnešku? A opravdu se dá společnost řídit jako firma? Nebo pomocí „svatého grálu“ novověku – matematiky? Opravdu chceme takto žít v zájmu bezpečí? Nepatří ke svobodě ještě něco jiného? A jak je to s bezpečností a jejím vztahem ke svobodě?
Naše společnost vychovala skutečné velikány. Chtěl bych jejich jména vyjmenovat. Ne proto, abych dodal svým slovům vážnost. Ale prostě proto, abych připomněl, že mi takoví kritičtí duchové, i s jejich hloubkou a lidskostí, v současné společností chybí. A pokud tu jsou, pak nejsou vidět ani slyšet. Ptám se proč?
Kde jsou myšlenky, které do prostoru přinášel kdysi Václav Havel, Karel Kryl, Jan Patočka, Miloslav Petrusek, Pavel Machonin, Inocenc Bláha, Ludvík Fischer, Edvard Beneš, Bernard Bolzano, Karel Čapek, Břetislav Foustka, Milada Horáková, Josef Král, Jaroslav Krejčí, Eduard Urbánek, Ferdinand Peroutka, Tomáš Masaryk, Emanuel Rádl a již zmiňovaný velikán Zdeněk Neubauer?
Tito lidé se nikdy nemohli takto společně setkat. Ale představme si, že by napsali třeba sborník k současné společenské situaci. Jak by se takový sborník jmenoval? Byl by ve vědeckém světě citován? O čem by psali? Co by kritizovali? Koho by kritizovali a proč? Jaké věci by doporučili občanům? Přiklonili by se k názorům toho a toho?
Zapřemýšlejme každý sám za sebe, než přitakáme prostě proto, že se to tak dneska má.
Rostislav Gramskopf
autor je vzděláním pedagog a (historický) sociolog
Komentáře
Okomentovat