Současná koronavirová krize těžce dopadá na celý svět; obzvláště pak na ten západní, liberální, který se ve jménu ochrany svých práv a svobod odmítá uskromnit a nést břímě všeobecné nejistoty. Neexistence jistoty, certituda, pak uvrhá západní společnosti do hluboké krize, zmatku a beznaděje. Tato krize je přitom výjimečná tím, že přináší ontologickou a ontickou nouzi zároveň;[1] nejde tak jen o zdraví a živobytí, ale i o samotný smysl života, vztahovost a religio. To vše je třeba nahlédnout v celku jako odpověď. K tomu však dnešní karteziánský člověk není trénován, filosofie je pro něho redundantní, celku nerozumí – žije pouze v subjekt-objektovém rozvrhu, jenž je pro něho jediným srozumitelným místem pobytu.
Řecká krysis je příležitostí ke změně a rozpomenutí se na dávné počátky, jež se rodí poprvé a naposled. K tomu ale nedochází, jako společnost se držíme pozlátek starého světa a chceme zpět své ztracené jistoty. Neuvědomujeme si však, že svět se změnil, že je jiný a že před nás klade novou kvalitu otázek; že vybízí k účasti založené na pokoře. Virus je živlem, a proto je třeba jít s ním do rozhovoru, přistupovat k němu hermeneuticky, jako k fenoménu, nikoliv aristotelsky, předmětně. Nelze spoléhat jen na vědu a nominalistický přístup; krize je odpovědí a na nás je, abychom k ní hledali otázky. Teprve pak dochází k vnitřnímu „zas-tavení“, řecké péči o duši, epimeleia peri tés psychés, která pomáhá člověku vydržet těžké chvíle smutku a nejistoty.[2]
Epidemie a státy přijatá opatření mění žebříček hodnot, odhalují slabiny systému a odkrývají masku, personu, mnoha lidí. Dlouho potlačovaná úzkost a nestabilita se útrpně prodírá na povrch; naopak ti, kdo situaci zvládají nejlépe, zůstávají raději ve skrytu. Zbytnost a pomíjivost radosti z „před-mětů“, věcí, se zrcadlí v naléhavé potřebě blízkosti druhých. V samotě však člověk poznává sám sebe, vzdává se svých rolí, titulů a svého postavení, a setkává se s někým, koho dříve neznal. Zde roste význam vzdělávání ad unum vertere; zpomalení času, „bez-časí“, je alchymistickým tyglíkem, který proměňuje.
Albert Camus ve svém románu Mor píše, že na katastrofu se nelze připravit – ano, to možné není, lze se však připravit na ontologickou nouzi; učinit ze smrti „vehikulum“ svého sebe-porozumění, jak nás to učí Jan Patočka.[3] K tomu nás může vést Evropa a její duchovní podhoubí; vědomí celku, hloubka řecké spekulace a křesťanská láska, latinská caritas. Proto také nelze současnou krizi zúžit na problém zdravotní či ekonomický, jak se o to snaží dnešní sofisté. Máme sice mnoho odborníků, ale málo lékařů, kteří vědí, co je to zdraví; málo právníků, kteří vědí, co je to spravedlnost; málo ekonomů, kteří vědí, co je to hodnota; málo psychologů, kteří vědí, co je to duše, a málo učitelů, kteří vědí, co je to vzdělání. Obdobné je to se zdravím, které není absencí nemoci, ale je principem jednoty – odtud také příbuznost anglických slov „heal“ a „whole“.[4] Žádný lék ani vakcína proto nemůže současnou krizi zcela vyřešit; je třeba vhledu do podstaty, k čemuž mohou být nápomocny univerzity, centra třetí moci, jsou-li věrné svému původnímu smyslu. Evropa tak vposledku může sehrát historickou úlohu, ukázat světu svou svébytnou cestu a silnou občanskou společnost; tedy malá i velká společenství lidí, kteří cítí naléhavost a blízkost problémů propojeného světa.
Svobodný a vzdělaný evropský dům, založený na pospolitosti, pokoře a střízlivému pohledu, který nehledá jednotlivosti, ale to společné – je bezpochyby to, co dnešní svět potřebuje.
Filip Simon
absolvent navazujícího magisterského programu Studia občanského sektoru na FHS UK
[1] Ontologie na rozdíl od onticity pojednává i o tom, co nemá peras (hranici). KALÁBOVÁ, Helena. Tělo a čas. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2016, s. 28. Podrobněji vizte též: HOGENOVÁ, Anna. Ontologie a onticita. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2014, 181 s.
[2] „Štěstí je osamělost spokojeného, který uslyšel a nahlédl učení,“ káže Gautáma Buddha. Budhha: Kázání z Benares a Mahavagga. Převzato z: SOKOL, Jan. Nežít jen pro sebe. Praha: Malovaný kraj, 2016, s. 64.
[3] PATOČKA, Jan. Evropa a doba poevropská. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 88.
[4] NEUBAUER, ZDENĚK. Univerzita a idea vzdělanosti. In: FIALA, Jiří a Radim PALOUŠ. Obnova ideje univerzity: soubor statí o významu a postavení univerzit v současném světě. Praha: Karolinum, 1993, s. 118–168.
Řecká krysis je příležitostí ke změně a rozpomenutí se na dávné počátky, jež se rodí poprvé a naposled. K tomu ale nedochází, jako společnost se držíme pozlátek starého světa a chceme zpět své ztracené jistoty. Neuvědomujeme si však, že svět se změnil, že je jiný a že před nás klade novou kvalitu otázek; že vybízí k účasti založené na pokoře. Virus je živlem, a proto je třeba jít s ním do rozhovoru, přistupovat k němu hermeneuticky, jako k fenoménu, nikoliv aristotelsky, předmětně. Nelze spoléhat jen na vědu a nominalistický přístup; krize je odpovědí a na nás je, abychom k ní hledali otázky. Teprve pak dochází k vnitřnímu „zas-tavení“, řecké péči o duši, epimeleia peri tés psychés, která pomáhá člověku vydržet těžké chvíle smutku a nejistoty.[2]
Epidemie a státy přijatá opatření mění žebříček hodnot, odhalují slabiny systému a odkrývají masku, personu, mnoha lidí. Dlouho potlačovaná úzkost a nestabilita se útrpně prodírá na povrch; naopak ti, kdo situaci zvládají nejlépe, zůstávají raději ve skrytu. Zbytnost a pomíjivost radosti z „před-mětů“, věcí, se zrcadlí v naléhavé potřebě blízkosti druhých. V samotě však člověk poznává sám sebe, vzdává se svých rolí, titulů a svého postavení, a setkává se s někým, koho dříve neznal. Zde roste význam vzdělávání ad unum vertere; zpomalení času, „bez-časí“, je alchymistickým tyglíkem, který proměňuje.
Albert Camus ve svém románu Mor píše, že na katastrofu se nelze připravit – ano, to možné není, lze se však připravit na ontologickou nouzi; učinit ze smrti „vehikulum“ svého sebe-porozumění, jak nás to učí Jan Patočka.[3] K tomu nás může vést Evropa a její duchovní podhoubí; vědomí celku, hloubka řecké spekulace a křesťanská láska, latinská caritas. Proto také nelze současnou krizi zúžit na problém zdravotní či ekonomický, jak se o to snaží dnešní sofisté. Máme sice mnoho odborníků, ale málo lékařů, kteří vědí, co je to zdraví; málo právníků, kteří vědí, co je to spravedlnost; málo ekonomů, kteří vědí, co je to hodnota; málo psychologů, kteří vědí, co je to duše, a málo učitelů, kteří vědí, co je to vzdělání. Obdobné je to se zdravím, které není absencí nemoci, ale je principem jednoty – odtud také příbuznost anglických slov „heal“ a „whole“.[4] Žádný lék ani vakcína proto nemůže současnou krizi zcela vyřešit; je třeba vhledu do podstaty, k čemuž mohou být nápomocny univerzity, centra třetí moci, jsou-li věrné svému původnímu smyslu. Evropa tak vposledku může sehrát historickou úlohu, ukázat světu svou svébytnou cestu a silnou občanskou společnost; tedy malá i velká společenství lidí, kteří cítí naléhavost a blízkost problémů propojeného světa.
Svobodný a vzdělaný evropský dům, založený na pospolitosti, pokoře a střízlivému pohledu, který nehledá jednotlivosti, ale to společné – je bezpochyby to, co dnešní svět potřebuje.
Filip Simon
absolvent navazujícího magisterského programu Studia občanského sektoru na FHS UK
[1] Ontologie na rozdíl od onticity pojednává i o tom, co nemá peras (hranici). KALÁBOVÁ, Helena. Tělo a čas. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2016, s. 28. Podrobněji vizte též: HOGENOVÁ, Anna. Ontologie a onticita. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, 2014, 181 s.
[2] „Štěstí je osamělost spokojeného, který uslyšel a nahlédl učení,“ káže Gautáma Buddha. Budhha: Kázání z Benares a Mahavagga. Převzato z: SOKOL, Jan. Nežít jen pro sebe. Praha: Malovaný kraj, 2016, s. 64.
[3] PATOČKA, Jan. Evropa a doba poevropská. Praha: Lidové noviny, 1992, s. 88.
[4] NEUBAUER, ZDENĚK. Univerzita a idea vzdělanosti. In: FIALA, Jiří a Radim PALOUŠ. Obnova ideje univerzity: soubor statí o významu a postavení univerzit v současném světě. Praha: Karolinum, 1993, s. 118–168.
Komentáře
Okomentovat