Když jsem byl malý kluk, sotva třináctiletý, přišel jsem o tátu. Nejspíš právě z tohoto důvodu jsem vždy v životě hledal mužské, otcovské vzory. Snad proto, že mi toho jednoho vzali, nadělili mi shůry několik tátů náhradních. Mnozí o roli, do které jsem je umístil, nejspíš ani nevěděli. Ctihodní a vřelí pánové kolem mě pomáhali formovat můj mladý život. Někdy po dlouhá léta, někdy stačilo, aby prošli párkrát kolem.
Párkrát kolem mě "prošel" i profesor Sokol. Nejdříve při přednáškách, které mě provázely v prvních letech studentského života, a později pomáhal formulovat mé životní postoje pomocí knih, které napsal. Avšak největší stopu v mém životě zanechal na fakultním výletě v roce 2013.
Ten týden jsem poprvé ochutnal kulturu cizí země. Na vlastní oči, ruce i chuťové pohárky jsme zažívali italskou Parmu, Bolognu, Modenu a jejich okolí. Byl to pro mne naprosto nový způsob získávání vědomostí přímo na místě – už to nebyla písmena a věty tlustých foliantů, které nám pomáhaly poznávat, bylo to skutečné a doprovázené zasvěceným komentářem profesora Sokola.
Při vzpomínce na ten výlet se mi vybaví hlavně energie, kterou měl. Tenkrát téměř osmdesátiletý profesor pobíhal od jedné slavné budovy ke druhé, jedním městem za druhým po celý týden a jako by na něm nebyla znát špetka únavy. Znal příběhy skryté za pro nás neznámými budovami a jeho výklad nám dal více než celé knihy. Právě díky této první zkušenosti jsem přišel na to, že poznávat na vlastní oči je stejně podstatné, jako poznávat pomocí knih.
Přesto pochybuji, že by si byť jen všiml role, do které jsem si jej obsadil. V mém malém divadle s několika herci hrál jen krátkou, ale o to významnější roli. Byl tím hercem, který se na jevišti objeví jen párkrát, přesto zvedne úroveň celého představení. A za to Vám, pane profesore, ze srdce děkuji.
Prof. Jan Sokol, Ph.D., CSc | Foto: Goran Tačevski pro Rekonstrukci státu
Ten týden jsem poprvé ochutnal kulturu cizí země. Na vlastní oči, ruce i chuťové pohárky jsme zažívali italskou Parmu, Bolognu, Modenu a jejich okolí. Byl to pro mne naprosto nový způsob získávání vědomostí přímo na místě – už to nebyla písmena a věty tlustých foliantů, které nám pomáhaly poznávat, bylo to skutečné a doprovázené zasvěceným komentářem profesora Sokola.
Při vzpomínce na ten výlet se mi vybaví hlavně energie, kterou měl. Tenkrát téměř osmdesátiletý profesor pobíhal od jedné slavné budovy ke druhé, jedním městem za druhým po celý týden a jako by na něm nebyla znát špetka únavy. Znal příběhy skryté za pro nás neznámými budovami a jeho výklad nám dal více než celé knihy. Právě díky této první zkušenosti jsem přišel na to, že poznávat na vlastní oči je stejně podstatné, jako poznávat pomocí knih.
Přesto pochybuji, že by si byť jen všiml role, do které jsem si jej obsadil. V mém malém divadle s několika herci hrál jen krátkou, ale o to významnější roli. Byl tím hercem, který se na jevišti objeví jen párkrát, přesto zvedne úroveň celého představení. A za to Vám, pane profesore, ze srdce děkuji.
Dobrých pedagogů je jako šafránu.. Pak na ně člověk vzpomíná celý život..
OdpovědětVymazatMoc pěkně jsi to napsal Davide, měj se hezky.
OdpovědětVymazat