Studentská vzpomínka na Jana Sokola

Myslím, že nebudu přehánět, když řeknu, že pan profesor Jan Sokol byl pro nás, kované studenty FHS, tak trochu otcem. Od začátku bakalářského studia jsem se s jeho jménem a tváří setkávala doslova na každém kroku. Na chodbách, v učebnách, v knihovně; Jan Sokol byl všude a tam, kde nebyl, se o něm alespoň mluvilo. Odchodila jsem všechny jeho přednášky, které se kvůli velkému zájmu konávaly v jinonické aule. Poslouchala jsem jeho kultivovaný, klidný a dokonale precizní projev, který ani trochu nedával na odiv ty stohy přečtených, napsaných a přeložených knih, a žasla jsem.

Potkávala jsem Jana Sokola na Břevnově, kam chodíval do baziliky svaté Markéty kázat, vídávala jsem ho v televizi, slýchávala v rozhlase. Jeho slova přinášela moudrost a byla plná nezlomné a někdy snad trochu provokativní naděje. Nikdy si zbytečně nestěžoval, nebil na poplach a nešířil katastrofické scénáře; naopak nezapomínal zdůraznit, co všechno se nám podařilo a v čem je naše společnost lepší, než si uvědomujeme. „Křesťan na tenhle svět nemůže moc nadávat,“ byla jedna z posledních vět, kterou jsem ho skrz obrazovku slyšela říct. „Protože ho stvořil Bůh a jasně řekl, že to bylo dobré.“

Vzpomínám si, jak jsem s Janem Sokolem měla dělat rozhovor, on na něj zapomněl a jeho „Jemináčku!“ se z telefonu rozlehlo na několik metrů daleko. Vybavuji si krásný komentář, který napsal pod můj dávný článek v Humru, všechny tři fakultní výlety, kterých jsem se spolu s ním zúčastnila, i jediné sprosté slovo, které jsem ho kdy slyšela říct. A nikdy, nikdy nezapomenu na svoji bakalářskou promoci, na které byl promotorem a která se odehrávala pouhých pár hodin poté, co jsme se pozdě v noci z jednoho fakultního výletu vrátili. Když mi podával tubus s diplomem, laskavě se usmál a zeptal se: „Jak jste se vyspala?“ Fotka, na které se oba při té vážné a slavnostní příležitosti od ucha k uchu chechtáme, je jedna z mých nejmilejších.


 
Myslím, že mohu mluvit za všechny, když řeknu: budete nám chybět, pane profesore. Bude nám chybět vaše moudrost, vzdělanost a naděje, vaše morální autorita, váš neotřelý příběh, pomalý krok i černý baret. Kdo nahradí ten klidný hlas, který vždycky dokázal přehlušit ruch a chaos rozdrásaného světa? Kdo nám bude připomínat, za co všechno bychom měli být vděční? Jsme vám tolik, tolik zavázáni. Prosím, přimluvte se tam nahoře za nás, ať máme sílu – sílu pokračovat ve velkém odkazu, který jste nám zanechal.

Komentáře

  1. Tak to je zajímavé, zažít ho jako vyučujícího, známá zažila jako vyučujícího Halika, jevil se jako skvělý ucitel(i když mu podle mmbe bohužel sláva poněkud stoupla do hlavy a kromě toho podobně jako jeho "antipod" Václav Klaus má snahu tak trochu mluvit do všeho) .... Jinak seJan Sokok jeví podobne jako Petr Pithart.... Zajímavé texty a úvahy, i o politice, lze předpokládat i dobrý učitel, ale když vstoupil do politiky, chyběl mu "dríve" který každý politik potřebuje... snad schopnost přemýšlet a vidět v souvislostech brání zaujetí nesmlouvsvaho stanoviska...

    OdpovědětSmazat
  2. Nikdy si zbytečně nestěžoval, nebil na poplach a nešířil katastrofické scénáře; naopak nezapomínal zdůraznit, co všechno se nám podařilo a v čem je naše společnost lepší, než si uvědomujeme. <3

    OdpovědětSmazat

Okomentovat