Zpráva o smrti Jana Sokola mne zasáhla jako blesk z čistého nebe. Odešel nám člověk, který pro mnohé z nás mnoho znamenal. V posledních letech šlo méně o to, že býval chartistou, poslancem, ministrem, že překládal důležité knihy a ještě důležitější psal a dělal ještě mnoho jiného, což samo o sobě je úctyhodné, méně též šlo o to, že byl prvním děkanem FHS UK a jejím zakladatelem a jedním z jejích ideových otců. To vše jistě enormně zvyšovalo jeho důvěryhodnost a autoritu, kterou ovšem měl již typem své osobnosti.
Zdá se mi, že nám především odešel člověk, který byl jako pevný maják na skalnatém útesu v neklidném, a často bouřlivém, moři. Takový maják moře neutiší, vlny nezklidní – to ve známých dějinách dokázal pouze Ježíš Kristus – ale již jen vědomí, pohled na světlo majáku dává naději, že tam někde existuje pevná zem, že je možné dobrat se pokoje a doplout k cíli. Vím, že touto svou neochvějností, pevností i spolehlivostí, při velice aktivním působení ve světě kolem, byl velmi důležitý pro mnohé jednotlivce, studenty i učitele, věřící i další lidi, kteří ho znali, ale i pro instituce, jmenovitě samozřejmě jeho fakultu. Již jako studenta mne fascinovalo, že potkat Jana Sokola, to je jako když člověka ovane svěží vánek, působil a jednal klidně, vyrovnaně, spokojeně – nemusel se ani usmívat, i když i to dělal docela často. Říkával jsem, že působí „jako na dovolené“.
Jedním z jeho sdělení – dědictvím – je, že to, co jsme převzali, a může to být velmi rozmanité, máme pročistit, vylepšit, udržet, rozmnožit a předat dál. Když nám nyní tento zářný lidský maják zhasnul, je o to více na každém z nás jeho žáků, dědiců, převzít štafetu. Domnívám se, že to, co se nám Sokol snažil asi především předat je povinnost působit ve vnějším světě, ve společnosti; máme se starat, být zodpovědní. Současně jistě platí, že nyní se máme snažit být každý malým majákem svému okolí, majákem spolehlivosti i pokoje. Ty dvě věci patří k sobě. Sokol nám může být příkladem, že to k sobě nepochybně patří a že (snad paradoxně) spolu to dobře funguje. To vnímám jako Sokolovo „poučení“ pro nás.
V jedné staré písni se zpívalo, moře bouří, vlny větrem dují… o to více je třeba, aby ti, kteří ho znali, na toto jeho dědictví nezapomněli, ale naopak je rozvíjeli a předávali.
Jiří Tourek
Autor je žákem Jana Sokola a vyučujícím na Fakultě humanitních studií UK.
Jedním z jeho sdělení – dědictvím – je, že to, co jsme převzali, a může to být velmi rozmanité, máme pročistit, vylepšit, udržet, rozmnožit a předat dál. Když nám nyní tento zářný lidský maják zhasnul, je o to více na každém z nás jeho žáků, dědiců, převzít štafetu. Domnívám se, že to, co se nám Sokol snažil asi především předat je povinnost působit ve vnějším světě, ve společnosti; máme se starat, být zodpovědní. Současně jistě platí, že nyní se máme snažit být každý malým majákem svému okolí, majákem spolehlivosti i pokoje. Ty dvě věci patří k sobě. Sokol nám může být příkladem, že to k sobě nepochybně patří a že (snad paradoxně) spolu to dobře funguje. To vnímám jako Sokolovo „poučení“ pro nás.
V jedné staré písni se zpívalo, moře bouří, vlny větrem dují… o to více je třeba, aby ti, kteří ho znali, na toto jeho dědictví nezapomněli, ale naopak je rozvíjeli a předávali.
Jiří Tourek
Autor je žákem Jana Sokola a vyučujícím na Fakultě humanitních studií UK.
Krásné, díky
OdpovědětVymazat