Jakmile se v průběhu 19. a 20. století včlenila masa do společnosti, volný čas přestal být výsadou bohatých, úspěšných lidí a vyvstala potřeba zábavy, jak popisuje Hannah Arendtová v Krizi kultury (2002, s. 174).[1] Z té se zrodil spotřební průmysl, který negeneruje hodnoty, ale spotřební věci, co pomáhají doslova zabít čas. Invazivní prázdnota on-line světa zaštítila zábavu, umožnila hromadění předmětů za minimálního pohybu, a tak zabrala víc než dost místa v našich životech. Společnost, profitující z konzumu, má však zhoubnou povahu, a v tomto smyslu se, myslím, dá konzumerismus přirovnat k vlezlému viru, který, pokud nejsme odolní, oblehne naše zdravé buňky a ty na jeho příkaz generují další buňky viru. „Virové částice jsou označovány za struktury ‚na pomezí živého‘. Některé vlastnosti virionů totiž nápadně připomínají rysy živých organizmů: obsahují genetickou informaci […] a jsou schopné evoluce. Přesto však viry nejsou schopny autonomního metabolizmu či replikace a jsou tak nuceny využívat služeb hostitelských buněk.“ (Bosák 2012, s. 4)[2] Holdujeme-li konzumu, urychlujeme vnitřní rozklad.
Přímým dopadem konzumního způsobu života je znečišťování životního prostředí, vyčerpávání neobnovitelných přírodních zdrojů (Sojka 2017)[3] a ohrožení přežití milionu druhů. Lidské pokolení si z velké části myslí, že je pánem tvorstva a může mít vše pod kontrolou. Antropocentrismus má své kořeny již v antice, navracel se pak v renesanci, v osvícenství a podlehli jsme mu i dnes; nadbytek možností jen podpořil tento neadekvátní postoj. Současná situace demonstruje, že dokud budeme arogantně plánovat bez ohledu na přírodu, naše plány nevyjdou. Přirozená je pak otázka, jak vrátit svět k normálu? Pokud za „normál“ považujeme stav, který předcházel rozšíření Covid-19, kdy jsme měli všeho dostatek, a přesto nám unikalo to podstatné, již jsme ukázali, že v tom neumíme žít. Protože to současnost dovoluje, někteří si z bezcílnosti vytvořili zlozvyk, kterým si ustavičně snižují úroveň. Hodnota užitečného člověka roste, a tak křesťanský, humanistický koncept rovnosti před Bohem začíná ztrácet na významu.
Aby se ustálil nový „normál“, je nezbytné zvolit pokornější přístup. Již v osvícenství zdůrazňoval J. J. Rousseau návrat k přírodě. Svou teorii dovedl do extrému myšlenkou, že zkázou lidstva je společnost. Kompletní odstřihnutí se by bylo krokem vzad, abychom však nákazu konzumem přežili, vedeme duální život, kterým si zachováváme zdravý postoj k přirozenosti a ukotvujeme se ve vesmíru. Utrháváme se z mašinerie města, třeba tím, že putujeme krajinou, lezeme do ledové vody, držíme několikadenní detox od sociálních sítí. Tím posilujeme svou vůli, rezistenci i pocit propojení. Proto, a nejen proto potřebujeme přírodu; je schopna nasytit nás na mnoha úrovních. Při pohledu na horské panorama se obyčejně dostaví respekt; výzvou je uchovat si ho i po návratu do civilizace.
Je třeba uštknout krizi a vysát její příležitosti. Nová situace v podobě pandemie nutí k sebezpytování, rekapitulaci, dekonstrukci vlastních přesvědčení. Za krutých podmínek nás přiměje šetřit, omezit se, jinými slovy koncentrovat se na to důležité. Skrze tuto válku nezažíváme upevňování společenství. Není hmatatelná, nemůžeme sledovat vřavu boje, okolo nás jen šustí informace, proto zatím připomíná předválečnou fázi. Cítíme, že je něco ve vzduchu, schyluje se ke změně, která nebude jednoduchá, a snažíme se jí zabránit, jenže není jak. Pod tlakem, který nemá jednoznačné řešení, popraskávají domněle nedobytné zdi jistot a dovnitř se dere život. Snad jsme se mu natolik bránili, uzavírali se ve svých přetopených panelácích, že k nám musel vniknout ve zmutované formě – ve formě srozumitelné naší době. Někteří ustrnuli v paralýze, v hrůze, jak se zachránit z něčeho, o čem nikdo neví, jak bude probíhat. Strach z nicoty, neúnavně živený (neověřitelnými) zprávami o zhoršování situace prostupuje veřejný prostor a oslabuje nás. Kdo mu podlehne, je ještě náchylnější.
Jedinou možností je naučit se žít ve světě náhod, překvapení, obratně se pohybovat mezi překážkami. Vznešený člověk, na rozdíl od otroka, je sám volitelem svých hodnot, za což také nese zodpovědnost, jak definoval panskou morálku F. Nietzsche (1996, s. 82).[4] Je zapotřebí být přívětivý k bohatstvím života a současně soustředěný a průrazný ve zvoleném směru – a přitom se nechovat arogantně vůči ostatním ani vůči přírodě. Jak moudře říká prof. Anna Hogenová, musíme vést důvěrný dialog s tím, co přichází (2020).[5] Nezůstávat pasivní ve vztahu akce a reakce, věřit světu, že to s námi myslí dobře, a získat svou snahou i jeho důvěru.
Barbora Vojířová
Autorka je studentkou bakalářského programu Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK.
[1] ARENDT, Hannah, Krize kultury, in: Mezi minulostí a budoucností, (přel. T. Suchomel a M. Palouš), Brno: 2002, str. 174.
[2] BOSÁK, Juraj, Jak objev obrovských virů ovlivnil definici živého organismu, časopis Universitas, revue Masarykovy univerzity, 2012, ročník 3, str. 4.
[3] SOJKA, Milan. Konzumerismus. Sociologická učebnice [online]. 11. 12. 2017 [cit. 2020-12-20] Dostupné z WWW: <https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Konzumerismus>.
[4] NIETZSCHE, Friedrich, Mimo dobro a zlo, Předehra k filosofii budoucnosti, Praha: Aurora, 1996, str. 82.
[5] Anna Hogenová: Proč dobro neumí křičet? In: Youtube [online] 24.11.2020 [cit.2020-12-18]. Dostupné z WWW: <https://www.youtube.com/watch?v=NYD5wsMQBBM> Kanál uživatele Martin Dvořák.
Přímým dopadem konzumního způsobu života je znečišťování životního prostředí, vyčerpávání neobnovitelných přírodních zdrojů (Sojka 2017)[3] a ohrožení přežití milionu druhů. Lidské pokolení si z velké části myslí, že je pánem tvorstva a může mít vše pod kontrolou. Antropocentrismus má své kořeny již v antice, navracel se pak v renesanci, v osvícenství a podlehli jsme mu i dnes; nadbytek možností jen podpořil tento neadekvátní postoj. Současná situace demonstruje, že dokud budeme arogantně plánovat bez ohledu na přírodu, naše plány nevyjdou. Přirozená je pak otázka, jak vrátit svět k normálu? Pokud za „normál“ považujeme stav, který předcházel rozšíření Covid-19, kdy jsme měli všeho dostatek, a přesto nám unikalo to podstatné, již jsme ukázali, že v tom neumíme žít. Protože to současnost dovoluje, někteří si z bezcílnosti vytvořili zlozvyk, kterým si ustavičně snižují úroveň. Hodnota užitečného člověka roste, a tak křesťanský, humanistický koncept rovnosti před Bohem začíná ztrácet na významu.
Aby se ustálil nový „normál“, je nezbytné zvolit pokornější přístup. Již v osvícenství zdůrazňoval J. J. Rousseau návrat k přírodě. Svou teorii dovedl do extrému myšlenkou, že zkázou lidstva je společnost. Kompletní odstřihnutí se by bylo krokem vzad, abychom však nákazu konzumem přežili, vedeme duální život, kterým si zachováváme zdravý postoj k přirozenosti a ukotvujeme se ve vesmíru. Utrháváme se z mašinerie města, třeba tím, že putujeme krajinou, lezeme do ledové vody, držíme několikadenní detox od sociálních sítí. Tím posilujeme svou vůli, rezistenci i pocit propojení. Proto, a nejen proto potřebujeme přírodu; je schopna nasytit nás na mnoha úrovních. Při pohledu na horské panorama se obyčejně dostaví respekt; výzvou je uchovat si ho i po návratu do civilizace.
Je třeba uštknout krizi a vysát její příležitosti. Nová situace v podobě pandemie nutí k sebezpytování, rekapitulaci, dekonstrukci vlastních přesvědčení. Za krutých podmínek nás přiměje šetřit, omezit se, jinými slovy koncentrovat se na to důležité. Skrze tuto válku nezažíváme upevňování společenství. Není hmatatelná, nemůžeme sledovat vřavu boje, okolo nás jen šustí informace, proto zatím připomíná předválečnou fázi. Cítíme, že je něco ve vzduchu, schyluje se ke změně, která nebude jednoduchá, a snažíme se jí zabránit, jenže není jak. Pod tlakem, který nemá jednoznačné řešení, popraskávají domněle nedobytné zdi jistot a dovnitř se dere život. Snad jsme se mu natolik bránili, uzavírali se ve svých přetopených panelácích, že k nám musel vniknout ve zmutované formě – ve formě srozumitelné naší době. Někteří ustrnuli v paralýze, v hrůze, jak se zachránit z něčeho, o čem nikdo neví, jak bude probíhat. Strach z nicoty, neúnavně živený (neověřitelnými) zprávami o zhoršování situace prostupuje veřejný prostor a oslabuje nás. Kdo mu podlehne, je ještě náchylnější.
Jedinou možností je naučit se žít ve světě náhod, překvapení, obratně se pohybovat mezi překážkami. Vznešený člověk, na rozdíl od otroka, je sám volitelem svých hodnot, za což také nese zodpovědnost, jak definoval panskou morálku F. Nietzsche (1996, s. 82).[4] Je zapotřebí být přívětivý k bohatstvím života a současně soustředěný a průrazný ve zvoleném směru – a přitom se nechovat arogantně vůči ostatním ani vůči přírodě. Jak moudře říká prof. Anna Hogenová, musíme vést důvěrný dialog s tím, co přichází (2020).[5] Nezůstávat pasivní ve vztahu akce a reakce, věřit světu, že to s námi myslí dobře, a získat svou snahou i jeho důvěru.
Barbora Vojířová
Autorka je studentkou bakalářského programu Studium humanitní vzdělanosti na FHS UK.
[1] ARENDT, Hannah, Krize kultury, in: Mezi minulostí a budoucností, (přel. T. Suchomel a M. Palouš), Brno: 2002, str. 174.
[2] BOSÁK, Juraj, Jak objev obrovských virů ovlivnil definici živého organismu, časopis Universitas, revue Masarykovy univerzity, 2012, ročník 3, str. 4.
[3] SOJKA, Milan. Konzumerismus. Sociologická učebnice [online]. 11. 12. 2017 [cit. 2020-12-20] Dostupné z WWW: <https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Konzumerismus>.
[4] NIETZSCHE, Friedrich, Mimo dobro a zlo, Předehra k filosofii budoucnosti, Praha: Aurora, 1996, str. 82.
[5] Anna Hogenová: Proč dobro neumí křičet? In: Youtube [online] 24.11.2020 [cit.2020-12-18]. Dostupné z WWW: <https://www.youtube.com/watch?v=NYD5wsMQBBM> Kanál uživatele Martin Dvořák.
"Nezůstávat pasivní ve vztahu akce a reakce, věřit světu, že to s námi myslí dobře, a získat svou snahou i jeho důvěru."
OdpovědětVymazatNesouhlasím, sice hezky napsané, ale nebuďme naivní. Za tím oknem co se jím koukáme ven, bychom nepřežili bez různé společenské či materiální pomoci ani měsíc. Tady už nestačí si jen domýšlet, vše bude fajn.
Samozřejmě ať si každý myslí co chce, to nikomu neberu. Jsme společnost, která je zvyklá stisknout čudlík a o zbytek se nestaráme. Světlo, teplo, jídlo v obchodě.
Kde se cestou za ta tisíciletí vytratila myšlenka, že je člověk nic vůči prostředí kolem sebe ? Sebestřednost člověka provedla spíše u nás devoluci.
Je potřeba si uvědomit, že svět se bez nás obejde velmi dobře ne-li lépe.