Vydrželi jsme dlouho. Před rokem jsme možná i s úlevou vydechli, přes léto nabrali sil, podzim nějak zvládli, zimu s námahou doklepali – ale teď, teď už nám opravdu dochází dech. Všem.
Jak je to dlouho, co jsme neviděli své učitele, spolužáky, diplomové vedoucí? Zdá se to jako věčnost. Studujeme, a přece jako bychom v určitém slova smyslu nestudovali. Když si vzpomenu na svá bakalářská léta, nemohu se ubránit velké lítosti nad současnými bakaláři. Dívat se na vyučujícího na obrazovce není totéž jako být s ním v jedné místnosti. Chybí při tom všechno, co se děje mimo slova: svrchní tóny hlasu, subtilní práce s intonací, precizní dikce, šibalský pohled, všeříkající gesto – a hlavně samotná přítomnost vyučujícího, která, když se to povede, jako by vyplňovala celou učebnu. Postrádáme sto a jeden malý komunikační kanál, jímž jsme nasávali všechno, co z našich učitelů prýštilo a vyvěralo. Nedostává se nám bezprostřednosti, abychom mohli navázat to formující a často velmi křehké pouto mistra a učedníka; jiskra, která měla přeskočit, zůstává hluše viset v kyberprostoru.
Univerzitní studium je daleko víc než jen tok informací, a právě tohoto víc jsme už déle než rok nuceni se vzdát. Rezignovali jsme na zapálené debaty se spolužáky i spontánní diskuse na seminářích. Ztrácíme kontinuitu ve studentských spolcích, které za pár let možná nebude mít kdo vést. Na obrazovkách vídáme jen malé, rozmazané, příliš tmavé nebo naopak přesvětlené tváře doplněné zvukem jako z plechovky. Nejsem si jistá, jestli takhle dlouhá absence ještě půjde u současných studentů nahradit – konec konců kdo by pomýšlel na sociální kapitál v momentě, kdy má psát bakalářku, případně rovnou promovat. Trnu, když si představím, kolik lidí tímhle způsobem nepotká potenciální celoživotní přátele či manžele a manželky; kolik kostiček domina zůstane navždycky stát.
To, co máme, je pouhý stín plnohodnotného studia, který plní jen hrstku ze všech jeho funkcí. Na první pohled to nemusí být vidět, protože nám pod rukama nikdo neumírá a naši rodiče mohou chodit do práce, ať jsme doma, nebo ne. Jenže to zdaleka není celý příběh. Univerzita má moc formovat jako málokterá jiná instituce. Je nositelkou kulturní kontinuity a vzdělanosti, strážkyní kritického myšlení, a studium na ní tak může být obdobím, které dokáže změnit úplně všechno. Jenže – zajímá to ještě vůbec někoho?
Jak je to dlouho, co jsme neviděli své učitele, spolužáky, diplomové vedoucí? Zdá se to jako věčnost. Studujeme, a přece jako bychom v určitém slova smyslu nestudovali. Když si vzpomenu na svá bakalářská léta, nemohu se ubránit velké lítosti nad současnými bakaláři. Dívat se na vyučujícího na obrazovce není totéž jako být s ním v jedné místnosti. Chybí při tom všechno, co se děje mimo slova: svrchní tóny hlasu, subtilní práce s intonací, precizní dikce, šibalský pohled, všeříkající gesto – a hlavně samotná přítomnost vyučujícího, která, když se to povede, jako by vyplňovala celou učebnu. Postrádáme sto a jeden malý komunikační kanál, jímž jsme nasávali všechno, co z našich učitelů prýštilo a vyvěralo. Nedostává se nám bezprostřednosti, abychom mohli navázat to formující a často velmi křehké pouto mistra a učedníka; jiskra, která měla přeskočit, zůstává hluše viset v kyberprostoru.
Univerzitní studium je daleko víc než jen tok informací, a právě tohoto víc jsme už déle než rok nuceni se vzdát. Rezignovali jsme na zapálené debaty se spolužáky i spontánní diskuse na seminářích. Ztrácíme kontinuitu ve studentských spolcích, které za pár let možná nebude mít kdo vést. Na obrazovkách vídáme jen malé, rozmazané, příliš tmavé nebo naopak přesvětlené tváře doplněné zvukem jako z plechovky. Nejsem si jistá, jestli takhle dlouhá absence ještě půjde u současných studentů nahradit – konec konců kdo by pomýšlel na sociální kapitál v momentě, kdy má psát bakalářku, případně rovnou promovat. Trnu, když si představím, kolik lidí tímhle způsobem nepotká potenciální celoživotní přátele či manžele a manželky; kolik kostiček domina zůstane navždycky stát.
To, co máme, je pouhý stín plnohodnotného studia, který plní jen hrstku ze všech jeho funkcí. Na první pohled to nemusí být vidět, protože nám pod rukama nikdo neumírá a naši rodiče mohou chodit do práce, ať jsme doma, nebo ne. Jenže to zdaleka není celý příběh. Univerzita má moc formovat jako málokterá jiná instituce. Je nositelkou kulturní kontinuity a vzdělanosti, strážkyní kritického myšlení, a studium na ní tak může být obdobím, které dokáže změnit úplně všechno. Jenže – zajímá to ještě vůbec někoho?
uprimne, nesouhlasim s Vami, pandemie naopak ukazala silu informacnich technologii a jejich budoucnost. Nic proti osobnimu kontaktu, ale distancne to bylo mnohem pohodlnejsi, nazornejsi, s moznosti zpetneho zhlednuti, o diskuse jsem nijak ochuzen nebyl. V nasich hodinach probihaly i virtualne. :)
OdpovědětVymazatAno, pohodlnější distanční výuka nepochybně je a určitým způsobem to funguje. Ale i tak mi v ní velmi citelně řada věcí chybí - a čím je to delší, tím víc. Online diskusí jsem zažila několik a nějak to šlo, ale i tak jsem měla neodbytný pocit, že kdybychom spolu seděli v jedné místnosti, mohlo by to vypadat úplně jinak a podstatně líp.
VymazatCo se týče gest a výrazu obličeje, lze na obrazovce rozeznat ledacos. ..rovněž znám lidi, co distanční vyučují třeba jazyky a douckovna přijímačky a celkem jim to vyhovuje....Ale právě to ostatní co k studentskému životu patří také mimo "oficiální"výuku, včetně neformálních diskusi apod...to opravdu zaplace....O to budou studenti skutečně ochuzeni...
OdpovědětVymazatDoučování online, to si dovedu představit docela dobře. Jak je to jeden na jednoho, tak aspoň nedojde k takovému tomu efektu onlinové hodiny, kdy se učitel na něco zeptá, je dvě minuty ticho, a když někoho vyvolá, tak se ozve: "No já se přiznám, že jsem teď úplně nedával pozor..." :-)
Vymazat