Možná to znáte taky. Jde o takový zvláštní pocit. Proč zvláštní? Nejspíš z toho důvodu, že nemá tvar, barvu ani chuť. Skoro jako by neměl vůbec žádné naladění a snad ani neexistoval. Když ho v sobě pociťuji, tak vlastně necítím skoro nic. V tu chvíli na sobě pozoruji jen obrovskou tíhu jakési nezřetelné prázdnoty, která ve mně vyvolává nepříjemné nutkání, abych tuto bobtnající prázdnotu co nejrychleji a co nejefektivněji zaplnil. Poněkud abstraktní formulace, že? Pokusím se být tedy konkrétnější. Jednoduše řečeno, se jedná o pocit, jenž mi nevybíravými způsoby připomíná, abych za žádných okolností neztrácel čas a byl za každou cenu produktivní a vytvářel během svého volného času něco hodnotného. Člověk by si asi pomyslel, že je takovýto pocit do značné míry snad i praktický a užitečný. Problém ale nastává v tom, že jakmile se mi toto nutkání nepodaří okamžitě zahnat, zmocní se mě úzkostlivá nálada.
Zkusím vám tuto situaci přiblížit. Dalo by se říct, že se ve mně sem tam probouzí jakési skryté já, které mi připomíná, že světu něco dlužím a musím se jej pokusit za každou cenu obohatit nebo mu něco předat. Šeptá mi, že žít pouze okamžikem pro své vlastní momentální potěšení mi nemůže v žádném případě stačit. K dosažení spokojenosti musím přece neustále něco dělat, musím na něčem pracovat a něčím se zabývat. Jako bych měl v hlavě už od dětství zakódováno, že hodnota člověka se odvíjí od toho, nakolik je pracovitý, a touto jednoduchou pokřivenou myšlenkou mě toto mé skryté já neustále nahlodává.
Jenže co teď? Já vlastně netuším co podniknout. Na čem bych měl pracovat, abych si připadal produktivně? Těch možností je tolik, ale já prostě nevím, a tak mnohdy neudělám vůbec nic, načež se bezhlavě začnu propadat do paralyzujícího začarovaného kruhu výčitek a rostoucí nečinnosti, který se sám ze své podstaty neustále prohlubuje a zvětšuje. Je to vlastně taková podivná černá díra, jež se živí nicotou – čím míň do sebe vstřebá, tím silnější a destruktivnější pro mě je. Kde se asi tahle díra zrodila?
Mnohdy je to až komické. Sedím u pracovního stolu, vedle sebe vidím rozevřenou knihu, zaměřuji se na čísla stránek, letmo a nesystematicky si prohlížím jednotlivé řádky, mám chuť se do knihy začíst, cítím potřebu dozvědět se něco nového, skoro už ji beru do ruky, ale nakonec to neudělám. Proč? Nemám nejmenší tušení. Pravděpodobně bych si čtení užil a měl bych ze sebe navíc i dobrý pocit, neboť bych nejspíš udělal něco pozitivního pro svoje vzdělání. Jenže já zírám na všechna ta slova, vnímám barvu i vůni papíru, prstem přejíždím po hraně tvrdé vazby, ale vlastně nevím, co si s tou knihou počít, a nejsem si ani jistý, jestli je vůbec čtení v tuto chvíli dobrý nápad. Prostě to nejde. A navíc, co když je to ztráta času? Raději tedy neudělám nic. Tak moc se obávám zahálky a neproduktivnosti, až mě nakonec nečinnost zcela pohltí. Když se nad tím zamyslím, tak to není komické ani v nejmenším.
Občas musím sám sebe okřiknout a opakovat si: „Vzpamatuj se! Prostě něco udělej. Je jedno, co to bude. Třeba něco, co ti dělá radost. Anebo víš co? Nemusíš dělat nic, ale nemusíš se proto cítit zle. Právě ses vrátil z práce, po dvou letech jsi konečně dokončil diplomovou práci, tak si bez výčitek můžeš večer užít volno.“ Na první pohled to může působit jako naprostá banalita, ale kupodivu je to mnohem těžší, než se zdá. Čas od času se jednoduše musím přesvědčovat, že nicnedělání není nutně špatně a nemusím se kvůli tomu cítit mizerně. Nemusím přece vytvářet něco hodnotného, můžu prostě jen žít.
A proč vám vlastně o svých pocitech vyprávím? Pravděpodobně jsem tento článek začal psát z toho důvodu, abych se v jedné ze slabších chvil alespoň na okamžik mohl cítit produktivněji. Nejspíš se jedná o jeden z možných způsobů, jak vší té dotěrné prázdnotě vzdorovat a bojovat s ní. Ano, skutečně to pomáhá. „Prostě něco dělám“. I přes to se ale domnívám, že v konečném důsledku tento text vzniká i z jiného důvodu. Možná ho právě čte někdo, kdo prožívá stejné pocity jako já. A kdo ví, třeba mu tento můj dosavadní chaotický shluk myšlenek přinese alespoň nepatrnou úlevu. Ba dokonce by jej mohl třeba i motivovat a inspirovat. K čemu, ptáte se? No, vlastně k ničemu. Může kohokoli z vás podnítit k tomu, abyste nedělali vůbec nic. Abyste volně vydechli, vypnuli mozek a načerpali síly na nový akademický rok a zároveň se ani v nejmenším necítili zle. Nebojte, máte moji plnou podporu. Právě teď je asi ta nejvhodnější doba, tak proč to nezkusit? Já do toho jdu.
Komentáře
Okomentovat