Dějiny představují jeviště, na kterém hrajeme své životní role. Určují, zda si zahrajeme v dramatu, tragédii, nebo frašce. Jak se ale postavit k tomu, když vám studium velí nasvítit reflektorem postavu, kterou dobře znáte?
Zadání seminární práce bylo jasné. Pořídit orálněhistorický rozhovor s člověkem, který v aktivním věku prožil 70. a 80. léta. Hned mě napadlo, že ideální narátorkou by mohla být moje babička. Přestože výběr byl rychlý, realizovat samotný rozhovor jsem se zdráhal. Říkal jsem si, že babička je daleko a bude lepší rozhovor nahrát osobně než přes počítač. Pravda ale je, že se mi do toho nějak nechtělo. Jen jsem nevěděl proč.
Tady musím udělat malou odbočku. Myslím, že Češky a Češi se o minulost vcelku zajímají. Jinak by pulty knihkupectví nepřetékaly tituly, které se historickým tématům věnují. Otázkou pro mě ovšem zůstává, jestli se lidé v Česku chtějí upřímně a kriticky zajímat kromě literárních příběhů také o úlohu skutečných lidí v dějinách. Například o úlohu svých rodičů a prarodičů. Tato otázka pochopitelně není aktuální pouze v českém prostředí. Jedním ze zjištění dnes již legendární publikace Můj děda nebyl nácek bylo, že poválečné německé generace neměly problém s pochopením zákonitostí nacionálně socialistické diktatury. Problém byl, když měly abstraktním historickým procesům nasadit důvěrně známé tváře. Když měly připustit, že laskavý člověk, kterého znají jako dědečka nebo souseda, mohl v jiné době a sociální realitě odehrát zcela odlišnou roli.
S právě zmíněným principem souvisí i můj psychický blok. Moje babička je totiž – moje babička. V mém životě a vzpomínkách hraje dominantně právě tuhle sociální roli. To je bariéra, která se špatně překračuje. Rozumově sice chápu, že stejná žena, která mi jako malému zpívala Mravenčí ukolébavku, byla zároveň kdysi členkou společenských organizací, nebo něčí nadřízenou. Že musela dělat obtížná rozhodnutí. Že v životech jiných lidí nemusela sehrát zdaleka tak kladnou roli jako v tom mém. Pocitová úroveň je to, s čím mám problém.
Nebudu vás napínat. Rozhovor se nakonec uskutečnil, ale nepřinesl žádný zásadní zlom v tom, jak vnímám svou babičku a její historickou zkušenost. Pokud se něco změnilo, pak je to především mé smýšlení o vlastním přístupu k poznání. Musel jsem se zamyslet nad tím, co vůbec chci – nebo nechci – o své rodině vědět. Historické poznání totiž není zdaleka vždy příjemné, ať už se týká dějin národů, nebo konkrétních lidí. Bohužel vám, ani sám sobě, neumím dát jednoduchý návod, jak k tomuto tématu přistupovat. Na poli rodinné historie se pohybuji opatrně a s rozvahou, spíše jako v poli minovém. Ale až se budu příště prokousávat další historickou publikací, možná mě napadne kacířská otázka. Ti bezejmenní lidé, o kterých čtu a jejichž dějinná role nebyla vždy kladná – je možné, že znám jejich tvář?
Martin Zelinka
student navazujícího magisterského programu Orální historie - soudobé dějiny na FHS UK
Zadání seminární práce bylo jasné. Pořídit orálněhistorický rozhovor s člověkem, který v aktivním věku prožil 70. a 80. léta. Hned mě napadlo, že ideální narátorkou by mohla být moje babička. Přestože výběr byl rychlý, realizovat samotný rozhovor jsem se zdráhal. Říkal jsem si, že babička je daleko a bude lepší rozhovor nahrát osobně než přes počítač. Pravda ale je, že se mi do toho nějak nechtělo. Jen jsem nevěděl proč.
Tady musím udělat malou odbočku. Myslím, že Češky a Češi se o minulost vcelku zajímají. Jinak by pulty knihkupectví nepřetékaly tituly, které se historickým tématům věnují. Otázkou pro mě ovšem zůstává, jestli se lidé v Česku chtějí upřímně a kriticky zajímat kromě literárních příběhů také o úlohu skutečných lidí v dějinách. Například o úlohu svých rodičů a prarodičů. Tato otázka pochopitelně není aktuální pouze v českém prostředí. Jedním ze zjištění dnes již legendární publikace Můj děda nebyl nácek bylo, že poválečné německé generace neměly problém s pochopením zákonitostí nacionálně socialistické diktatury. Problém byl, když měly abstraktním historickým procesům nasadit důvěrně známé tváře. Když měly připustit, že laskavý člověk, kterého znají jako dědečka nebo souseda, mohl v jiné době a sociální realitě odehrát zcela odlišnou roli.
S právě zmíněným principem souvisí i můj psychický blok. Moje babička je totiž – moje babička. V mém životě a vzpomínkách hraje dominantně právě tuhle sociální roli. To je bariéra, která se špatně překračuje. Rozumově sice chápu, že stejná žena, která mi jako malému zpívala Mravenčí ukolébavku, byla zároveň kdysi členkou společenských organizací, nebo něčí nadřízenou. Že musela dělat obtížná rozhodnutí. Že v životech jiných lidí nemusela sehrát zdaleka tak kladnou roli jako v tom mém. Pocitová úroveň je to, s čím mám problém.
Nebudu vás napínat. Rozhovor se nakonec uskutečnil, ale nepřinesl žádný zásadní zlom v tom, jak vnímám svou babičku a její historickou zkušenost. Pokud se něco změnilo, pak je to především mé smýšlení o vlastním přístupu k poznání. Musel jsem se zamyslet nad tím, co vůbec chci – nebo nechci – o své rodině vědět. Historické poznání totiž není zdaleka vždy příjemné, ať už se týká dějin národů, nebo konkrétních lidí. Bohužel vám, ani sám sobě, neumím dát jednoduchý návod, jak k tomuto tématu přistupovat. Na poli rodinné historie se pohybuji opatrně a s rozvahou, spíše jako v poli minovém. Ale až se budu příště prokousávat další historickou publikací, možná mě napadne kacířská otázka. Ti bezejmenní lidé, o kterých čtu a jejichž dějinná role nebyla vždy kladná – je možné, že znám jejich tvář?
Martin Zelinka
student navazujícího magisterského programu Orální historie - soudobé dějiny na FHS UK
Moc hezké počtení! :-)
OdpovědětVymazat