Děti agrese

Do Prahy jsem se přestěhovala v roce 2011. Bylo mi pouhých 17 a politika mě tehdy vůbec nezajímala – jen jsem se chtěla dostat pryč z malého městečka na Sibiři někam do velkoměsta, kde nebudu mít žádnou minulost a – jak se mi tehdy zdálo – budu schopna začít nový život. Ale moje matka – nyní zesnulá – určitě něco tušila. Byla to velice chytrá žena, a asi proto mě tehdy tak vášnivě přesvědčovala, ať se na všechno – s prominutím – vykašlu a zkusím to. A docela se to povedlo, i když tomu nikdo moc nevěřil – dělám ten svůj doktorát, jsem Mgr. et Mgr. a každé pondělí se těším do práce. Je tu jen jeden „maličký” problém. Jsem dcerou agresora.

 
A to vůbec nemluvím o svém otci – ten je totiž nejchytřejší, nejmilejší a nejvtipnější člověk, kterého znám. Mluvím o ruském „prezidentovi“ – a ty uvozovky tam podle mě patří. Kvůli jeho zahraniční politice jsem se v 18 letech dozvěděla, že jsem „Rusák”. Kvůli režimu, který tak pečlivě posledních 22 (!) let buduje, mám obavy o rodinu a své přátele. A v posledních 7 letech jsem se musela smířit s tím, že jsem agresor – alespoň mě tak lidé začínají vnímat, když na otázku „Odkud jsi?” opatrně odpovím, že z Ruska. Ale já jsem si tu roli nevybrala, stejně jako vlast, stejně jako současného „prezidenta“, jehož imperiální ambice vnímám jako poslední snahu se něčím vyznačit do dějin. Přece i o těch nejhorších panovnících jsme se kdysi na Úvodu do historie něco dozvěděli.

Ale lidi kolem – obzvláště ty, kteří rádi škatulkují – můj background vůbec nezajímá. Jakmile slyší ten můj „rusácký” přízvuk, jakmile vidí to moje „divné” jméno, hned mě spojí s nejmenovaným pánem, který sídlí kousek odsud na Východ na svém krásném – což je rusky „rudém” – náměstí. A tak mě – a spoustu mých kamarádů, kteří před jeho jhem utekli – jednoduše a s radostí označí za agresory. Ale obětmi režimu jsou i ruští občané a občanky – a na to se bohužel často zapomíná.

Za to, co páchá současná vláda v Rusku, se pokaždé nesmírně stydím. A z části chápu ty rusofobní postoje, které hodně Evropanů sdílí. Ale Rusko se nerovná mocipáni. Rusko tvoří lidé, a ti lidé – to mi věřte – jsou skvělí. Mluví různými jazyky, mají složité dějiny, jsou vynikajícími vědkyněmi a unikátními umělci, milují sport a Netflix, snaží se vyrovnat s koloniální minulostí, rádi čtou a píšou geniální knihy a – stejně jako já – chtějí, aby se současný politický režim v Rusku změnil. Jenže na rozdíl ode mě o tom nemohou takhle svobodně mluvit, natož veřejně psát, aniž by se dostali do hledáčku občanů, s nimiž – to mi věřte – nechcete mít nic společného. Jsem oproti nim privilegovaná – a za to se též často stydím.

Rusko je samo o sobě krásné – a v ruských pohádkách je význam tohoto slova stejný jako v češtině. Umění, literatura, věda, filozofie, balet, příroda, univerzity, sport – na každou z těch kategorií se najde v Rusku něco dobrého, ne-li vynikajícího. Chybí tam zatím politika – to my, „Rusáci”, musíme změnit. Nevím, kdy se to bájné svobodné Rusko stane realitou, ale naivně věřím, že brzy. Ale budeme mezitím potřebovat trochu podpory – hlavně té lidské. A jakmile ta smuta bude za námi, vezmu vás tam na návštěvu za babičkou na Sibiř.

P. S. Za těch 40 minut, co jsem strávila psaním tohoto textu, „prezident” začal invazi na Ukrajinu.