Naši prarodiče měli 50. léta a rodiče normalizaci. Moje generace má devadesátky. Doba, kdy jsme vyrůstali. Doba, kterou si idealizujeme. Jak si má člověk přebrat, jaký svět ho utvářel?
Nevím, jestli jsem jako ročník ´92 opravdové dítě devadesátek. Řekl bych, že spíš ne. Ani pokud vezmu v potaz „dlouhé devadesátky“, které končí až vrcholem našeho polistopadového směřování – vstupem Česka do EU roku 2004. Jako dítě jsem nijak zvlášť neřešil ekonomickou transformaci, pád Klausovy vlády, ani protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Řešil jsem sbírání pokémonů a snažil se, aby mi nechcíplo tamagoči.
Proč mě potom zrovna konec tisíciletí tak magicky přitahuje? Každou neděli sedím v osm hodin přikovaný u obrazovky a čekám na nový díl seriálu Devadesátky z dílny České televize. Detektivka, kde policisté chodí v košilích a svetrech, které visely i v naší skříni, když jsem byl malý? A kde na konci dílu hrají fláky od Lucie nebo BSP? To chci!
Doba, kterou člověk zažil jako dítě, pro něj navždy zůstane napůl snovou krajinou, protože se na ni díval dětskýma očima. V paměti mu zůstanou ostrůvky, kterých se dá chytit. Pestrobarevné košile, účes „na Jágra“, kopeček šmoulové zmrzliny za 5 Kč, nebo všudypřítomné Škody Favorit. Na poslední jmenované mám obzvlášť silnou vzpomínku, protože mě Favorit jako dítě srazil. Když se potom prostřednictvím seriálu vydám na výletní plavbu mezi těmito ostrůvky, ocitám se v povědomých vodách a nechávám se unášet na vlnách nostalgie.
Myslím, že právě „devadesátkový“ sentiment mi jako studentovi soudobých dějin může pomoci pochopit, jak předchozí generace vzpomínají na své mládí. Proč si vybaví spíš zážitky ze školy, běhání s partou po venku, nebo oblíbenou kapelu než šikanu chartistů, politickou nesvobodu a zadrátované hranice. Ze stejného důvodu, proč já si vybavím tamagoči a ne prudký nárůst rasisticky motivovaného násilí. Člověk si lépe pamatuje to, s čím má bezprostřední zkušenost a snad i to, co mu bylo příjemné. Potřeba je zapamatovat si ovšem i to nepříjemné. To bude výzvou pro historičky a historiky mé generace.
Nevím, jestli jsem jako ročník ´92 opravdové dítě devadesátek. Řekl bych, že spíš ne. Ani pokud vezmu v potaz „dlouhé devadesátky“, které končí až vrcholem našeho polistopadového směřování – vstupem Česka do EU roku 2004. Jako dítě jsem nijak zvlášť neřešil ekonomickou transformaci, pád Klausovy vlády, ani protesty proti zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze. Řešil jsem sbírání pokémonů a snažil se, aby mi nechcíplo tamagoči.
Doba, kterou člověk zažil jako dítě, pro něj navždy zůstane napůl snovou krajinou, protože se na ni díval dětskýma očima. V paměti mu zůstanou ostrůvky, kterých se dá chytit. Pestrobarevné košile, účes „na Jágra“, kopeček šmoulové zmrzliny za 5 Kč, nebo všudypřítomné Škody Favorit. Na poslední jmenované mám obzvlášť silnou vzpomínku, protože mě Favorit jako dítě srazil. Když se potom prostřednictvím seriálu vydám na výletní plavbu mezi těmito ostrůvky, ocitám se v povědomých vodách a nechávám se unášet na vlnách nostalgie.
Myslím, že právě „devadesátkový“ sentiment mi jako studentovi soudobých dějin může pomoci pochopit, jak předchozí generace vzpomínají na své mládí. Proč si vybaví spíš zážitky ze školy, běhání s partou po venku, nebo oblíbenou kapelu než šikanu chartistů, politickou nesvobodu a zadrátované hranice. Ze stejného důvodu, proč já si vybavím tamagoči a ne prudký nárůst rasisticky motivovaného násilí. Člověk si lépe pamatuje to, s čím má bezprostřední zkušenost a snad i to, co mu bylo příjemné. Potřeba je zapamatovat si ovšem i to nepříjemné. To bude výzvou pro historičky a historiky mé generace.
Komentáře
Okomentovat