Umění shody aneb Sokratovské rozhovory na FHS

„Sokratovský rozhovor rozvíjí naši dovednost samostatně myslet, spolupracovat s ostatními, učit se naslouchat a vyjadřovat.“ To zní fajn. V době, kdy se ve všech pádech skloňují pojmy jako dezinformace, polarizace, rozdělení společnosti a další. Proto jsem ocenil, že si sokratovský rozhovor mohu zapsat jako blokový předmět na FHS. O jednom větrném únorovém víkendu jsem se tak ocitl v pestré skupině spolužáků z fakulty. Naším společným úkolem bylo najít zboží dnes spíše nedostatkové – společnou řeč. Téma diskuze se mi zdálo vcelku kontroverzní – za jakých okolností je lež ospravedlnitelná? Byl jsem zvědav, jak to dopadne.

Nemít jasno? Nevadí

Metoda Sokratovského rozhovoru je založena na pravidle, že se diskuze nese v duchu spolupráce, snahy o pochopení druhého a hledání shody na odpovědi, která bude pravdivá a přijatelná pro všechny. Na pravidle dost odlišném od těch, jakými se běžně řídíme v životě. Proto jsem se musel přepnout do jiného způsobu uvažování. Po celkem krátkém čase jsem zjistil, že si to dost užívám. Už jen otázky jako „Jak to myslíš?“ nebo „Pochopila jsem tě správně?“ jsou velmi osvěžující. V běžném životě se mi spíše stává, že je druhému okamžitě jasné, jak to myslím (zpravidla co nejhůře) a že mě pochopil správně (v tom, že to myslím co nejhůře).

Celá akce samozřejmě nebyla jen idyla. Občas jsem se cítil podrážděný, nebo znuděný. Zejména když jsem měl pocit, že dokola řešíme ty samé jemné nuance. Nicméně v tom je možná zakopaný pes. Co je pro jednoho nepodstatný detail, je pro druhou osobu jádro celého problému. Proto byla i moje nuda a frustrace nutná, abychom se jako skupina pohnuli dále.

Skuteční vítězové

Ve výsledku jsme se jako skupina dobrali k odpovědi na úvodní otázku o ospravedlnitelnosti lži. Snad se nebudete zlobit, když vám ji neprozradím. Důležitější než sama odpověď byl totiž proces, kterým jsme k ní došli. Až při setkání Sokratiků jsem si uvědomil, jak vzácné jsou v každodenním shonu opravdové naslouchání a snaha pochopit řečené. Mnohem častěji se chytáme za slovíčka, nálepkujeme a snažíme se dostat svého oponenta na kolena. Snažíme se nad druhým vyhrát. Paradoxním výsledkem je, že se málokdy cítíme jako vítězové, i když se nám to podaří.

Na závěr musím přidat příběh, u kterého si možná řeknete, že si vymýšlím. Ale přísahám, že se stal. Když jsem se v neděli vracel domů, přisedl jsem si do kupé ke starší ženě, která mluvila německy. Dali jsme se do řeči. Probrali jsme všechno možné – moje studium, její práci, knihy, Goetha, české dějiny, dnešní generaci, svět. V němčině. Německy přitom mluvím spíš na základní úrovni. Dvouhodinový rozhovor o abstraktních tématech si tudíž neumím vysvětlil jinak, než že jsem po „sokratovském“ víkendu měl přenastavený mozek. Chtěl jsem rozumět – a tak jsem rozuměl. Kéž by mi to vydrželo co nejdéle.

 

Více o metodě Sokratovských rozhovorů najdete zde: https://www.socraticdialogue.org/