Když Erasmus nejde podle plánu

Jsem rád, že po sérii článků, které jsem publikoval na univerzitním blogu Charles Abroad, můžu alespoň jednou za studium přispět taky na náš fakultní Blog hledající smysl a sdílet zážitky se svými soulmates z FHS, s nimiž mám společný úděl studia humanitních věd. Nechci příliš opakovat to, co si můžete přečíst na mém blogu na Charles Abroad, ale rád bych svým příběhem inspiroval další studenty, kteří váhají, zda využít příležitosti, která se v Erasmu ukrývá.

Vyhlížíte nejlepší zážitek vašeho života? Chystáte se připojit ke stovkám studentů, kterým Erasmus změnil život? Držím vám palce. Já jsem nic takového nevyhlížel. Chtěl jsem jenom vypadnout někam daleko. A taky že jo. Dokonce by mě ani nenapadlo, že někdy budu psát takové články, ale život se někdy odebere jiným směrem... Stejně jako můj Erasmus, a proto si myslím, že byste o tomhle měli slyšet, protože tohle byl zatraceně jinej Erasmus… A jelikož jsem to nevzdal, chci se podělit o svůj příběh. Zlí jazykové by možná řekli, že tohle není ten správný Erasmus, ale já myslím, že to bylo právě naopak.

Můžete si myslet, že jste udělali všechno, ale osud jde někdy zkrátka jinudy. Slovy Karla Jasperse (se kterým jsem úspěšně složil FKHV), život vás občas vrhne do mezní situace, kterou si nemůžete sami přivodit, avšak se jí ani nemůžete vyhnout. A tak jsem v noci před odjezdem zjistil, že jsem přišel o 1200 EUR, a že nemám kde bydlet. A teď se zařiď…

Přesto jsem chtěl pokračovat, trval jsem na tom, že další den odjedu. Avšak do cesty, v tomto případě doslova, vešla vichřice na přelomu ledna a února, kvůli které můj vlak po dvou hodinách uvíznul na trati, a já se musel vrátit domů. Odjezd jsem o týden odložil, a když jsem konečně přistál na letišti v Bologni, ztratili moje zavazadlo. Naštěstí se po půl hodině našlo zaseknuté v útrobách letiště.

Už od Úvodu do společenských věd II. dobře vím, že cizinec se spíše spojí s cizinci než s místními (Kubáčková, 2011), ale jakým způsobem k tomu dojde, nikdo nepředpokládal. Vzhledem k tomu, že jsem neměl kde bydlet, jsem skončil (nebo spíše začal?) ve skupině zahraničních studentů – jak je známo, vrána k vráně sedá a hostel v tomto případě je jako holubník (zůstaneme-li u ptačích příměrů). Sdíleli jsme nejen úděl studenta z ciziny, ale rovněž úděl lokální krize s bydlením, se kterou se Bologna potýká už řadu let.

Mohl bych dál psát o tom, co se přihodilo, třeba že jsem týden bydlel u Slovenky, kterou jsem vůbec neznal, nebo že jsem později dostal covid a zůstal 14 dní zavřený na bytě s člověkem, kterého jsem znal jeden den, nebo o tom, jak jsem se málem nedostal na letadlo, abych složil státnice, but it’s over now. A teď vidím spíš to, co mi to všechno dalo – například že člověk toho k životu zas tolik nepotřebuje, že se přizpůsobí každé situaci, byť to možná chvíli trvá, ale časem si zvykne na všechno – na záchodě je vlastně super, když vůbec teče voda, a postel už nakonec přece jen nemusí být vaše vlastní…Zjistíte, že v reálném světě se nehraje na jazykové úrovně a vyhrává ten, kdo se dokáže domluvit rukama nohama, že ne všechno, co by mělo být, je takové i ve skutečnosti, a také to, že jsme vlastně všichni skoro stejní a jediné, co nás kolikrát od druhého dělí, je hranice prvního kroku – nakonec zjistíte, že všichni máme podobné strachy, touhy, potřeby a vášně.

Zjistíte, komu na vás záleží, že jsou lidé, pro které vzdálenost není problém (díky, Matouši). Že jsou schopni za vámi přijet a vlastně to ani není o tom, jaké je venku počasí (díky, Táňo). Že ti, se kterými dlouho nebyla společná řeč, jsou tu přece jenom pro vás (díky, ségro). Že jsou přetržená lana, která se přece jen dají znovu navázat (díky, Kiki). A že ačkoliv jdete popáté ulicemi San Marina, poněkolikáté vypravíte příběh o boloňských špagetách a uličkách, pošesté obdivujete Dóm ve Florencii a shlížíte Davidovým pohledem na tu renesanční perlu florentskou, pokaždé tam jste s někým novým, pokaždé začínáte nový příběh.

Definovat Erasmus není snadné – mohl bych se snažit hledat patetické fráze typu „Erasmus není jen zážitek, ale životní styl“, ale nebudu to dělat. Myslím si, že kouzlo Erasmu je právě v tom, že každý je jedinečný, každý má ten „svůj“ Erasmus – každý od prvního dne píše svůj jedinečný příběh, kterému nepředchází žádná esence (víme od Sartra). Erasmus je skutečně jakousi mezní situací, která nás vrhá do existence, skrze počáteční osamělost se člověk naučí žít v novém prostředí, a nakonec nalézá cestu domů. A to bych přál každému.

Chtěl bych závěrem poděkovat Anežce Novotné ze zahraničního oddělení Fakulty humanitních studií za podporu, kterou studentům na výjezdech poskytuje. Mohl jsem se na ní s důvěrou obrátit od začátku mojí „problematické“ cesty.

A dík patří také doktorce Markétě Zandlové, za její trpělivost, jelikož bakalářka a Erasmus nejsou nejlepší kamarádi, ale nakonec jsme společně našli cestu, jak je dát dohromady.

Tak pokud váháte, vydejte se na tu cestu, je před vámi čistý list papíru, objevíte sami sebe, nové země, nové způsoby.

A třeba jako já můžete objevit lásku tam, kde už ji nikdo nečekal – tak ještě jednou, díky, Matouši ❤️.

Přeji všem vydařený Erasmus, andrà tutto bene!


Jan Bubanec
student 3. ročníku bakalářského studia FHS UK


Použité texty:

JASPERS, K. (2016): Mezní situace. Praha: OIKOYMENH.

KUBÁČKOVÁ, P. (2011): Protože já jsem otevřela pusu a řekla yes a už se mě ptali: ‘odkud jste‘?. Jazyk jako sociální informace na příkladu biografických vyprávění československých přistěhovalců do USA. Biograf (56)