Když mě to napadlo poprvé, připadalo mi to jako naprostá fantasmagorie. Jet do Austrálie? Já, která jsem nikdy nevystrčila nos za hranice Evropy? Za tím veleslavným profesorem, který je špička ve svém oboru a od kterého jsem do té doby akorát četla knížky? To přece nejde, takové věci se stávají jenom lidem z TED talků. Jenže pak jsem měla dost času o tom uvažovat a čím dál vtíravěji se mi vracela jedna a táž myšlenka: proč vlastně ne?
V té době byly lockdowny v plném proudu, veškerá výuka se děla online, já jsem ještě ani nebyla zapsaná do studia a Austrálie měla už dlouhé měsíce hermeticky uzavřené hranice. Všechno na tom nápadu vypadalo nerealizovatelně. I tak jsem si ale jednoho dne sedla a začala vyplňovat grantovou žádost a do kolonky povinné zahraniční stáže napsala ono kouzelné slovíčko: Australia. V té době mě to upřímně řečeno víc děsilo, než lákalo, a myšlenka na to, že ten grant třeba nedostanu, mě uklidňovala. I tak jsem ale podala výpověď v práci, zapsala se do doktorského studia a pár týdnů poté grantovou žádost odeslala. Když to neklapne, najdu si něco na částečný úvazek, do té doby to zvládnu. A když to klapne… snad radši ani nemyslet.
.jpeg)
Pár měsíců nato mi přišel nenápadný e-mail s marketingově naprosto nevděčným předmětem a v něm odkaz na dlouhou tabulku. Bylo to tam. Grant na dva roky, tři měsíce v Austrálii, černé na bílém. Musela jsem se hodně zhluboka nadechnout a vydechnout. Když jsem dalších pár měsíců poté onomu veleslavnému profesorovi psala e-mail, třásly se mi ruce. Nevěděla jsem, jak to dopadne, zato jsem věděla, že když to nezkusím, nadosmrti toho budu litovat. Učit se od skutečné jedničky v oboru, bez ohledu na to, že je na druhé straně planety – taková příležitost se neopakuje. A pokud to z jakéhokoli důvodu nevyjde, do Polska můžu vyjet vždycky.
Když mi jednoho dne profesor odepsal, mou krustu obav poprvé prorazil nefalšovaný gejzír radosti. Až ve chvíli, kdy jsem četla jeho „we would be happy to accept you“, mi v plnosti došlo, že tam opravdu chci. Mezi mnou a vysněnou stáží v té době pořád ještě stály zavřené hranice, ale já navzdory tomu začala sepisovat své cíle i nijak zvlášť bohatý akademický životopis a shánět doporučení. Tohle není žádný Erasmus, tady si všechno musím vyjednat sama.
Nejdřív se mi zdálo, že toho není zase tolik, tenhle dojem ale definitivně pominul v momentě, kdy jsem začala prozkoumávat australská víza. Jaká vymoženost je náš prostupný evropský prostor! Zdálo se to všechno naprosto nepřekonatelné. Pak se ale věci pomalu začaly dávat do pohybu. Austrálie otevřela hranice. Přišel mi zvací dopis. Zažádala jsem o vízum a záhy ho dostala (jaká vymoženost je cestovní pas ze zemí Evropské unie!). Postupně jsem vyřídila s oběma stranami tolik lejster, že by se jimi dal vytapetovat průměrný studentský pokojík. Pak jsem si koupila letenku. Sehnala ubytování. Pojištění. Kufr. A potom, tři čtvrtě roku od chvíle, kdy jsem třesoucí se rukou odesílala onen anglický e-mail, jsem odletěla.
Teď jsem už několik týdnů v Brisbane a vidím, že největším protivníkem jsem si v celém tom procesu byla sama. Bála jsem se na každém kroku a měla strach ze všeho, co by se mohlo pokazit. A ono se nakonec nepokazilo nic. Sice to někdy vypadalo nahnutě, ale všechno se vyřešilo. Australská univerzita mě uchvátila a z veleslavného profesora se vyklubal obrovský sympaťák, se kterým jsme se hned při prvním setkání srdečně objali. Nemám příliš v oblibě pohádky o americkém snu, ale je to pro mě velká lekce a byla bych moc ráda, kdyby dodala odvahu i druhým. Pokud vás pohání dostatečně silný motor, pak vám dá sílu překonat jakkoli silný strach. A vy, oněmělí úžasem, budete třeba také moct sledovat, jak se před vámi otevírají do té doby neprostupně uzavřené hranice.
V té době byly lockdowny v plném proudu, veškerá výuka se děla online, já jsem ještě ani nebyla zapsaná do studia a Austrálie měla už dlouhé měsíce hermeticky uzavřené hranice. Všechno na tom nápadu vypadalo nerealizovatelně. I tak jsem si ale jednoho dne sedla a začala vyplňovat grantovou žádost a do kolonky povinné zahraniční stáže napsala ono kouzelné slovíčko: Australia. V té době mě to upřímně řečeno víc děsilo, než lákalo, a myšlenka na to, že ten grant třeba nedostanu, mě uklidňovala. I tak jsem ale podala výpověď v práci, zapsala se do doktorského studia a pár týdnů poté grantovou žádost odeslala. Když to neklapne, najdu si něco na částečný úvazek, do té doby to zvládnu. A když to klapne… snad radši ani nemyslet.
.jpeg)
Pár měsíců nato mi přišel nenápadný e-mail s marketingově naprosto nevděčným předmětem a v něm odkaz na dlouhou tabulku. Bylo to tam. Grant na dva roky, tři měsíce v Austrálii, černé na bílém. Musela jsem se hodně zhluboka nadechnout a vydechnout. Když jsem dalších pár měsíců poté onomu veleslavnému profesorovi psala e-mail, třásly se mi ruce. Nevěděla jsem, jak to dopadne, zato jsem věděla, že když to nezkusím, nadosmrti toho budu litovat. Učit se od skutečné jedničky v oboru, bez ohledu na to, že je na druhé straně planety – taková příležitost se neopakuje. A pokud to z jakéhokoli důvodu nevyjde, do Polska můžu vyjet vždycky.
Když mi jednoho dne profesor odepsal, mou krustu obav poprvé prorazil nefalšovaný gejzír radosti. Až ve chvíli, kdy jsem četla jeho „we would be happy to accept you“, mi v plnosti došlo, že tam opravdu chci. Mezi mnou a vysněnou stáží v té době pořád ještě stály zavřené hranice, ale já navzdory tomu začala sepisovat své cíle i nijak zvlášť bohatý akademický životopis a shánět doporučení. Tohle není žádný Erasmus, tady si všechno musím vyjednat sama.
Teď jsem už několik týdnů v Brisbane a vidím, že největším protivníkem jsem si v celém tom procesu byla sama. Bála jsem se na každém kroku a měla strach ze všeho, co by se mohlo pokazit. A ono se nakonec nepokazilo nic. Sice to někdy vypadalo nahnutě, ale všechno se vyřešilo. Australská univerzita mě uchvátila a z veleslavného profesora se vyklubal obrovský sympaťák, se kterým jsme se hned při prvním setkání srdečně objali. Nemám příliš v oblibě pohádky o americkém snu, ale je to pro mě velká lekce a byla bych moc ráda, kdyby dodala odvahu i druhým. Pokud vás pohání dostatečně silný motor, pak vám dá sílu překonat jakkoli silný strach. A vy, oněmělí úžasem, budete třeba také moct sledovat, jak se před vámi otevírají do té doby neprostupně uzavřené hranice.
Komentáře
Okomentovat