Naše nová fakulta má skoro za sebou první akademický rok plného provozu. O prázdninách se ponořila do letního polospánku, utichla a stejně tak se ztišil údiv, překvapení, ať už příjemné nebo nepříjemné, které její vzhled vyvolával. Pro mnohé z nás se během toho roku stala běžným „předmětem denní potřeby“. Dokonce i těm, co měli na počátku dojem, že se octli v Matrixu nebo jiném sci-fi (to jsem v atriu skutečně několikrát začátkem roku zaslechla), se zdá mnohem skutečnější.
Pojďte se se mnou vrátit do doby, kdy jste fakultu viděli
poprvé. Od několika studentů a studentek jsem zpočátku slyšela, že je fakulta
moc studená a příliš betonová. Někdy také, že oním betonem působí nedokončeně.
Nebo, že by si sídlo humanitní vzdělanosti zasloužilo prostor mnohem historičtější
(podobnou jako má třeba Filozofická fakulta), s geniem loci.
Mně bylo ale na první pohled jasné, že humanitní vědy jsou
v té naší budově na správném místě. Vstupme teď hlavním vchodem do atria a
zakloňme hlavu. Pruhy nosníků střídají pásy nebe, ve slunečný den jimi proudí
paprsky. Má to v sobě něco z gotických katedrál, ve kterých neexistuje
jednolitá hmota stropu, ale nahrazují ji vysoko se sbíhající žebra. Klenba katedrály
se při pohledu zespoda tyčí téměř v nedohlednu. Tato vertikála má věřícímu
připomenout blízkost a zároveň vzdálenost Boha. My z atria hledíme přímo
vzhůru na oblohu, konce taky nedohlédneme, přestože se nám to nebe zdá blízko.
Jako Poznání (jako Bůh?).
Už vás z toho koukání nahoru určitě bolí za krkem.
Rozhlédneme se proto okolo sebe. Na trochu hrubé, betonové sloupy a ochozy. A
na chvilku se pohledem zastavíme i na stropní mřížce nad vchodem, kterou
vykukují technické „vnitřnosti“ v podobě drátů. Všechno se nám ukazuje
takové, jaké je. Bez nátěru, bez poklopu. Neskryté. Starořecké slovo alétheia
značí pravdu ve smyslu neskrytosti (a-léthé, NE-skrytost,
zjevnost). V neskrytosti se nám ukazuje, otevírá bytí. A tak je možné
poznání. Poznání, které se na fakultě pokoušíme ne-li najít, tak aspoň hledat.
Myslím, že Filosofii se po našich betonových, nenatřených ochozech
prochází dobře.
Teď si ještě protáhneme nohy a vyjdeme do druhého podlaží. Ochozy,
propojené se schodištěm, připomínají v jednoduchém půdorysu pravoúhlý meandr
— dvojsečnou sekeru (labrys) —labyrint. Labyrint, veskrze barokní
symbol, je geometrické, strukturální zobrazení jak poznání vnějšího světa, tak
vnitřního hledání Boha. Bloudění barokním románovým labyrintem (zobrazujícím
nejen svět, ale i svět-město) je cestou k zasvěcení. Poutník, který se
nenechá svést na zcestí, posléze nachází cestu nejen k Bohu, ale i do
vlastního nitra. Nalézá tedy nakonec i sám sebe. Každému, kdo přišel na FHS
s přehršlem různorodých zájmů, a našel, co ho skutečně baví, bude tenhle
motiv jistě blízký.
Budova FHS sice není historická ani vyloženě tradiční. Ale duch jí rozhodně nechybí a troufám si tvrdit, když se vrátím k přirovnání ke katedrále, že má potenciál být skutečným Chrámem vědění. To ovšem záleží i na nás.
Použitá literatura:
Hodrová, Daniela. Román zasvěcení. Malvern, 2014.
Syrový, Bohuslav. Architektura. Svědectví Dob. SNTL -
Nakladatelství technické literatury, 1974.
Komentáře
Okomentovat