Univerzita v Austrálii: tykání, buš a koaly

Když jsem před šesti týdny poprvé zavítala na australskou Griffithovu univerzitu v Brisbane, byla jsem v šoku. Poté, co jsem vystoupila na zastávce, mě totiž přivítal les. Regulérní subtropický les, tedy po australsku buš. Eukalypty voněly, liány se pnuly a podél silnice se skvěly cedule, které varovaly řidiče, že tady žijí koaly. Brada mi poklesla. Tohle je univerzitní kampus? Ještě aby tu mezi budovami skákali klokani a oslovovali se při tom "mate" a bude to jeden velký oživlý stereotyp.

Přiznávám, klokani se nekonali (za těmi musíte do takové divočiny, jako je třeba golfové hřiště nebo Canberra), i tak mě ale australská univerzita okouzlila. Už jen samotná idea kampusu jako malého univerzitního městečka, kde najdete všechno pohromadě, má něco do sebe. Běžně se tu potkávají letečtí inženýři s lingvisty a všichni chodí do jedné velké knihovny a do jedné velké kavárny, které se příhodně říká Srdce kampusu. Griffith navíc nemá fakulty – výuku zajišťují takzvané školy (například School of Environment and Science) a o výzkum se starají výzkumné ústavy (např. Centre for Social and Cultural Research), přičemž personálně se tyhle dvě organizační vrstvy překrývají jen částečně, protože integrují lidi z různých oborů. Interdisciplinarita v praxi.

Co se studentů týče, ještě nikdy jsem se nesetkala s tak pestrobarevně multikulturním mixem. Najdete tu všechno. Studenty v turbanech, studentky v šátcích, studenty, kteří u stánku rozdávají letáčky se slogany jako "Pojď se seznámit s Ježíšem" (součástí kampusu je i něco, co se jmenuje Multi-faith centre, a, upřímně, doteď mě nenapadlo, jak by se to dalo šikovně přeložit). Někteří lidé jsou i ve zdejší subtropické zimě oblečení jako na jižní pól, jiní pro změnu vypadají, jako by právě přišli z pláže – asi jako během našich prvních teplých dní v březnu, kdy je nejvhodnější kombinací oblečení kožich a kraťasy, jen ještě o něco extrémněji. Zaslechnout tu můžete snad každý myslitelný přízvuk.

Ten největší rozdíl ale spočívá ve vztahu s pedagogy. Australské prostředí obecně je totiž extrémně neformální – kdyby angličtina znala tykání, všichni by si tu tykali; takhle se alespoň oslovují křestními jmény. Za celé ty dlouhé týdny tu nikdo snad ani jednou nepoužil moje příjmení, natož aby začal šermovat nějakými tituly. I když píšete lidem, které jste nikdy v životě neviděli, zdravíte je "Hi!", a i světoznámí profesoři jsou tady prostě Cliff, Mel nebo Anna. Vytváří to nesmírně přátelskou a otevřenou atmosféru, kde jako by nějaká hierarchie snad ani neexistovala. I to má bezpochyby lví podíl na tom, že studenti jsou tu opravdu aktivní a živě a rádi diskutují na seminářích i na přednáškách. Ono když za katedrou stojí Cliff, Mel nebo Anna, kteří se s vámi na přivítanou srdečně obejmou, pozvou vás do Srdce kampusu na horkou čokoládu a popovídají si s vámi o životě, tak víte, že se nemusíte bát. Skutečně totiž není čeho.

Pokud bych to měla shrnout, nemám vůči australskému univerzitnímu prostředí ani jedinou podstatnou výhradu. Ano, IT občas způsobuje problémy, připojení na wifi je tu tak komplikované, jako byste se snažili vlámat do univerzitního intranetu, a sympaticky uvolněný přístup "no worries" někdy vyústí v to, že všichni mají na všechno dost času. Celkově jsem ale nadšená. Mám vlastní pracovnu, podporu jedněch z nejsympatičtějších akademiků, jaké jsem kdy potkala, a stačí mi vyjít z budovy, abych se octla vprostřed buše s koalami a papoušky. Neměla bych se raději pro jistotu štípnout?