Minulé pondělí mi na Messengeru cinkla zpráva od kamarádky – fotka z atria FHS. Byl to první den jejího bakalářského studia a více než půl roku poté, co se mě zeptala, jak se mi na fakultě studuje.
Vždycky mě potěší, když se se mnou chce někdo poradit. Vee, nyní už moje kamarádka a kolegyně z Evropského solidárního projektu Roots of the Future, si v lednu tohoto roku přečetla jeden z mých článků tady na blogu a rozhodla se mi napsat. Byl jsem rád, protože se cítím trochu jako ambasador školy. Sice jsem Vee musel zklamat v tom, že nemám zkušenost se Studiem humanitní vzdělanosti, ale moje nadšení z magisterského studia ze mě asi vyzařovalo a působilo jako magnet na fakultu obecně.
Když mi přišla fotka z jejího „prvního školního dne“, tak jsem byl rád a zároveň jsem pocítil lehkou obavu. Bude se jí tu taky líbit? Nebude zklamaná? Nebude na mě naštvaná, když škola nenaplní její očekávání? I když studujeme stejnou fakultu, pro každého z nás je ta škola jiná. A to nejen obsahem, ale třeba i tím, co pro nás studium v životě znamená a co si jím chceme splnit.
Svou kamarádku znám jako zvídavého, činorodého člověka, který se zajímá o spoustu věcí a jako takovou by jí Studium humanitní vzdělanosti mohlo „sednout“. A i kdyby ne, asi to nebude vnímat jako ztrátu času. Navíc, bylo to její rozhodnutí a můj názor byl jeden z mnoha, který zvažovala. Přesto jsem rád, že jsem se na tom rozhodování mohl podílet. Mám pocit, že jsem v určitém smyslu předal štafetový kolík. Ten mně zase předala jiná kamarádka, která na FHS studovala Orální historii dříve než já a s níž jsem se radil o tom, jestli mám ke studiu nastoupit.
Začít vysokoškolské studium je vždycky krok do neznáma a je fajn mít možnost se o něm poradit. Ať už totiž školu dokončíte nebo ne, vyjdete z ní jako jiný člověk. Poznáte nové lidi, budete přemýšlet nad jinými věcmi, nebo nad těmi starými, ale novým způsobem. Tak až se vás někdo zeptá, jak se vám na FHS líbí, dávejte si pozor. Třeba zjistíte, že než jste se nadáli, už vedle vás sedí v lavici.
Když mi přišla fotka z jejího „prvního školního dne“, tak jsem byl rád a zároveň jsem pocítil lehkou obavu. Bude se jí tu taky líbit? Nebude zklamaná? Nebude na mě naštvaná, když škola nenaplní její očekávání? I když studujeme stejnou fakultu, pro každého z nás je ta škola jiná. A to nejen obsahem, ale třeba i tím, co pro nás studium v životě znamená a co si jím chceme splnit.
Svou kamarádku znám jako zvídavého, činorodého člověka, který se zajímá o spoustu věcí a jako takovou by jí Studium humanitní vzdělanosti mohlo „sednout“. A i kdyby ne, asi to nebude vnímat jako ztrátu času. Navíc, bylo to její rozhodnutí a můj názor byl jeden z mnoha, který zvažovala. Přesto jsem rád, že jsem se na tom rozhodování mohl podílet. Mám pocit, že jsem v určitém smyslu předal štafetový kolík. Ten mně zase předala jiná kamarádka, která na FHS studovala Orální historii dříve než já a s níž jsem se radil o tom, jestli mám ke studiu nastoupit.
Začít vysokoškolské studium je vždycky krok do neznáma a je fajn mít možnost se o něm poradit. Ať už totiž školu dokončíte nebo ne, vyjdete z ní jako jiný člověk. Poznáte nové lidi, budete přemýšlet nad jinými věcmi, nebo nad těmi starými, ale novým způsobem. Tak až se vás někdo zeptá, jak se vám na FHS líbí, dávejte si pozor. Třeba zjistíte, že než jste se nadáli, už vedle vás sedí v lavici.
Komentáře
Okomentovat