Nečasové úvahy člověka, který (nejspíše) nerozumí (fakt) vůbec ničemu

Nemohu si nevšimnout narůstajícího napětí ve společnosti. Nemluvím jen o té naší – české. Mluvím zde o celkové „náladě“ ve světě. A i kdyby takový stav skutečný nebyl, pak bych se měl ptát, odkud vlastně tento dojem pochází? Nejsem zrovna z těch, kteří by se zaobírali dojmy, které k člověku přichází „jen tak“. O tom tento dojem skutečně není.

Foto: Shutterstock

Nemohu si nevšimnout některých skutečností, mezi kterými se denně pohybuji. Jsou tím například různá knihkupectví, kde se najednou v sekcích „společenské vědy“ vyskytují knihy s pojmy o „konci Evropy“, apod. Nenarážím zde na žádnou konkrétní knihu. Naráží zde nejspíše něco do mě. Jde o proud určitého myšlení, jenž zaplavuje nejenom knižní trh, média, sociální sítě, ale i mluvu dětí ve školách, mládeže v ulicích a konverzační klišé lidí třeba na zastávkách.

Tak trochu mi to připomíná spuštěný algoritmus. Zautomatizovaný proces, ze kterého se příliš mnoho lidí nedokáže vymanit nebo jej nahlédnout v jiné perspektivě. Pomůže zde snad k pochopení pojem „zdravý rozum“ či snad sociologická imaginace? Nemyslím si. Při vší úctě k intelektuálnímu dědictví, je to jen opakování téhož. Lék na tuto zautomatizovanou proceduru běhu dějin ovšem nemám. Není jím – jak byste asi čekali – vzdělání, smysluplná profese, ani rodina (!), a už vůbec ne přátelé. Jak kacířské to myšlení! Zde se, prosím, chvíli nad textem zastavte.

...........

Jde mi tu o jistou ochranu před touto automatikou dějin. Jak z ní? Revoltou? Popřením sebe sama? Kolektivní silou? Individualismem? Příklonem k jedné straně lidské tváře? Na všechna podobná tázání nám dějiny myšlení předkládaly své programy a ne/zamýšlené výsledky. Četbou těchto programů získáváme pletivo myšlenek, které v jistém smyslu snad může sloužit jako obranný val. K čemu tento obranný val?

To je otázka, kterou si delší dobu sám kladu a nenalézání definitivní odpovědi mě neznepokojuje. Ne, neznepokojuje. Naopak. Znepokojuje mne spíše nalézání jednoduchých odpovědí lidmi, kteří ví vše nejlépe a mají na vše zpracované empirické analýzy od svých poradců...

K čemu tedy onen obranný val? Právě pro obranu před zjednodušujícími odpověďmi, ke kterým nás naše nezkrocená mysl sama nabádá... Val, který má chránit před společenskými předsudky. Zachovat si analytickou mysl. Mít sociální cítění a kritický odstup od věcí i od sebe sama.

Ptám se, kolik lidí v dějinách těmito přísnými kritérii prošli? Jsou myslitelé, kteří o nich psali a snažili se najít určitá vodítka. V literatuře, ve společenských vědách, v humanitních disciplínách, poesii, divadelních hrách...

Já ale žádná jasná vodítka nemám. Jediné, co mohu prohlásit, je, že se svou pedagogikou, sociální politikou a nyní sociologií vím příliš málo. Není to nic, jak tvrdil (možná) Sókratés, ale je to „vědění-příliš-málo“, které člověka vede k pokoře a k umírněnosti v myšlení a především v jednání.

Mluvit zde o životním programu je možná příliš okázalé, ale není tohle náhodou to, proč třeba náš prof. Patočka zůstal automatikou dějin nepokořen? Stihl jej stejný osud jako Sókrata. Má tohle být dějinný smysl jednotlivého člověka? To je otázka na dlouhé večery.
Nebo taky možná na jedno krátké a jasné „ano“.

Rostislav Gramskopf
autor je studentem navazujícího magisterského oboru Historická sociologie na FHS UK

Komentáře