Dohlížet a běhat aneb počátek tělocviku v Evropě

Začátkem března naše redakce zveřejnila článek s názvem Ve zdravém těle šťastný duch, který pojednává o možnosti navštěvovat na naší univerzitě sportovní kurzy. Přemýšleli jste ale někdy o tom, jak je vůbec možné, že se ve školství setkáváme s tělesnou výchovou? Pro dnešní základní a střední školy je typické, že se snaží svým žákům a studentům předávat kvanta informací, zkouší jejich paměť a logické uvažování, ale také působí na jejich tělesnost. Nyní se v krátkosti pokusíme podívat právě na to, kdy a proč se v evropských školách objevil tělocvik. (Důležité je ale mít neustále na mysli, že tento krátký výklad neslouží a jako univerzální vysvětlení veškerých historických jevů ani sloužit nemůže).

Prvotní myšlenky uvažující o tělesné výchově jako o součásti školního prostředí se objevují už v 17. století. Plně se však v praxi projevují až ve stoletích následujících. V první řadě bychom si měli uvědomit, že pro novověk je typické mazání rozdílu mezi veřejnou a soukromou sférou života, díky čemuž školství začalo v obecném slova smyslu postupně nahrazovat výchovnou funkci rodiny, a to jak v otázkách duševních, tak i v otázkách tělesných. Pro moderní národní stát bylo (a stále je) důležité, aby jeho instituce vychovávaly, disciplinovaly a tím následně vytvářely dokonalé a poslušné občany dle obrazu svého. Vzdělávání tedy hraje zásadní roli v pozitivním formování lidu, a jestliže občané budou naslouchat radám pedagogů, národ může pokojně vzkvétat.

Do tohoto prostředí národní školy začaly postupně prostupovat i myšlenky ovlivněné například darwinismem nebo soudobými představami o dědičnosti, lékařství a zdraví, jež měly podíl na mnohých budoucích reformách. Spousta novověkých filosofů, pedagogů a vědců sdílela starou antickou myšlenku, že sedavý a přemýšlivý způsob života má neblahý vliv na zdravotní stav člověka, a tak bylo krok za krokem vyprodukováno velké množství rozmanitých spisů a návodů, v nichž bylo například vysvětleno, že výuka cizího jazyka může vést ke změně sexuální orientace nebo že univerzitní vzdělání je vhodné jen pro fyzicky zdatné jedince. Jedny z nejčastějších obav odborníků se týkaly trávicích a dýchacích potíží, problémů s páteří, tuberkulózy nebo sklonům k melancholii a šílenství. S rozšiřující se povinnou školní docházkou bylo třeba vypořádat se s otázkou, zda škola jako taková není člověku spíše na újmu. Jak by mohl stát prosperovat, kdyby jeho občané degenerovali? Bylo proto nutné jak žáky, tak vyučující ochránit.

V rámci tohoto diskurzu přicházeli pedagogové a další specialisté s novými a novými technikami, jak tzv. školním nemocem předcházet. Jednou z takových forem prevence byly mimo jiné i nejrůznější druhy pohybu a manuálních prací od pěších túr, jízdy na koni, tance a zahradničení až po to, co dnes nazýváme tělocvikem. Cvičení však nebylo jediným řešením. Do vyučování byla dále zařazena výchova ke zdraví a pro žáky a učitele bylo pořizováno nové školní vybavení, jež mělo být k tělu šetrné.

Jestliže bylo rčení “ve zdravém těle zdravý duch” někdy skutečně aktuální, je to právě v této historické epoše ovlivněné diskurzem, jenž kladl velký důraz na péči o lidské zdraví. Otázkou samozřejmě zůstává, nakolik byly veškeré reformy spojené s tělesnou výchovou skutečně užitečné a nakolik se jednalo (jen) o jakousi dobovou módu. Ačkoli nejsem historik, mým osobním názorem je to, že velký medicínský pokrok pozdějších let vyléčil a vyvrátil pomyslné školní nemoci a tím i sebral tělocviku své významné postavení. Nová epocha přinesla nové diskurzy a nové reformy. To, s čím se v dnešní době setkáváme na základních a středních školách, je podle mě jen jakýsi rudiment, který má už poměrně odlišnou funkci, ačkoli se jedná o stále stejnou činnost. Ale kdo ví – možná se tělesná výchova v plné síle opět vrátí a poslouží nám jakožto prevence vůči novým technologiím a nástrahám budoucnosti.