První dny a následně i týdny po uzavření přednáškových místností představovaly pro mnohé z nás počátek zásadních změn. Přechod k distanční výuce vyžadoval obrovský krok do neznámého a poněkud nepřátelského prostředí, a to jak pro studenty, tak pro vyučující. Hodinu v lavici z ničeho nic vystřídaly dvě/tři hodiny domácí přípravy a osobní kontakt nahradil rozostřený obraz přenášený webkamerou. Do jisté míry se nezměnilo nic – stále načítáme povinnou literaturu, učíme se novým poznatkům, sepisujeme seminární práce, zdokonalujeme se v jazycích nebo jednoduše prokrastinujeme, protože máme najednou mnohem víc prostoru pro nové filmy, seriály nebo knihy –, ale opak je pravdou, proměnilo se téměř vše. Moderní doba sice rychle dokázala reagovat, a tak bylo možné nalézt a využít potřebné a užitečné substituty umožňující domácí vzdělávání, avšak zcela a plnohodnotně nahradit školu se zdá být i přes veškerý pokrok nadlidským úkonem. Vůle učit se a plnit si povinnosti je z pohodlí domova mnohdy velmi chabá. (Zde bych rád odkázal na starší článek našeho blogu – Je v pořádku, když to nezvládáte.) Z tohoto úhlu pohledu bych si nejvíce přál, abychom se mohli vrátit ke klasické prezenční výuce v budovách naší univerzity co nejdříve, ale…
I přes veškerou nelibost, kterou může přinášet distanční forma výuky, a přes všechnu počáteční touhu navrátit vše do starých kolejí, si nyní čím dál častěji kladu otázku: „Co když se školy zase otevřou?!“ – jako by snad obnova starých pořádků znamenala další velkou krizi. Začátkem března jsem si téměř až zoufal a doufal jsem, že se vše brzy vrátí k normálu, a z reakcí svých kolegů a spolužáků můžu říct, že jsem v tomto rozpoložení rozhodně nebyl sám. V posledních dnech mám ale pocit, jako bych se vrátil zpět na střední školu – jarní prázdniny jsou v plném proudu, učitelé svým žákům pro vyplnění „volného“ času chystají spoustu domácích úkolů a mě začíná znepokojovat myšlenka, že bych se měl do školy vrátit. Až příliš rychle jsem si na náhlé odloučení přivykl a svůj život přizpůsobil novému režimu. Jenže tentokrát se o prázdniny nejedná.
Na začátku jara nastal všeobecný zmatek a všeprostupující nejistota. V těchto ztížených podmínkách jsme se ale rychle museli naučit žít, museli jsme prokázat svou lidskou adaptabilitu. A tak si po téměř dvou měsících říkám, že vrátit se již vůbec není žádnou samozřejmostí, neboť už žijeme v docela jiném světě. Stejně jako jsem nebyl připraven na nouzový stav, tak nyní si nejsem jistý, zdali jsem připraven na cestu zpět. Po vypuknutí epidemie jsem z velké části přišel o práci, opustil jsem Prahu a přizpůsobil se novému životu. Každý z nás byl nucen se aklimatizovat. Avšak nyní mě paradoxně nejvíc znepokojuje to, po čem jsme všichni od samého počátku toužili – znepokojuje mě představa, že se budeme muset rychle otočit a znovu se přizpůsobovat. Během tohoto kostrbatého jara se mi opět podařilo ve vzešlém politickém, ekonomickém i čistě existenciálním chaosu najít řád, ale už teď vím, že i tento pořádek je pouze dočasný, a proto jej budu nucen co nevidět opustit, budu muset učinit další skok směrem k neznámému. Nejhorší ale je, že nevím, kdy tato další změna nastane.
Vrátím se zpět do Prahy? Budu mít kde bydlet? Neměl bych raději dvě hodiny dojíždět? Dokážu se uživit? Budu moct, nebo muset chodit na přednášky? A co testy a zkoušky? Kdo ví. A nyní to nejpodstatnější. Stane se to již za týden, za měsíc? Nebo možná až v říjnu? Je skoro neuvěřitelné, nakolik se mi krizí způsobená nejistota stala jedinou jistotou a návrat k normálu se mi jeví tolik vratký a plný nejistot. A abych byl upřímný, už jsem z toho všeho unavený a nemám sílu zase všechno měnit a reorganizovat. Takže co teď? Nemám tušení. Nezbývá nic jiného než čekat. Já bych v tuto chvíli nejradši již uzavřel kapitolu – co nejrychleji dokončil všechny povinnosti tohoto jedinečného semestru – a otočil list, abychom v říjnu mohli začít nanovo a v plné síle. Přese všechny problémy a nesnáze jsem ale velmi hrdý na to, jakým způsobem jsme se dokázali s momentální krizí vypořádat a letní semestr jsme nezavrhli a neztratili, a tudíž i přes veškerou nejistotu věřím, že se nám bude dařit i na zpáteční cestě, která snad nebude tolik strmá. A co vy? Byli byste rádi, kdyby se školy do konce semestru ještě otevřely, nebo vám tato možnost také působí komplikace?
Komentáře
Okomentovat