středa 19. dubna 2017

Oblíbený učitel

Posloucháme úryvek protokolu. Běhá mi mráz po zádech, choulím se na židli. Ocitám se na školním výjezdu. Chata učitele tělocviku. Spolužáci. Sranda. A náhle noc. Potemnělý pokoj. Ticho a něčí vlhký dech zezadu na krku. Nepřehledná úzkost. Co se to děje, to je snad omyl, to nemůže být pravda? Mžourám do tmy a chci se přesvědčit, že se mi všechno jen zdá.  

„Každý měl svůj polštář a svou peřinu,“ čte chlapec ze soudního zápisu. „Proč záleží na tom, kolik tam bylo polštářů?“ napadá mě a vracím se v myšlenkách zpátky do divadelního sálu. Mladík, kterému se situace stala, se tu a tam zasměje nebo vypíchne nějaký odstavec s tím, že tohle teprve stojí za to. Třeba popis toho, jak byl podle ostatních dotyčný učitel oblíbený.

Slizký dojem z vyprávění se mi plazí po noze jako had. „Fuj!“ chci ho odehnat. Tak také reaguji na jevišti, když dáváme dohromady první scény. Improvizujeme. Hrajeme to, co cítíme. Vytváříme nové postavy. Dáváme jim jména. Zapojujeme je do příběhu. Skutečná oběť incidentu udává směr. „Nejdřív jsem to neřekl rodičům, šel jsem za psychologem,“ vysvětluje. Stavíme tedy naproti sobě dvě židle a už jsme v místnosti školního psychologa. Já prozatím odcházím ze scény. Pozoruji, co se před námi odehrává. Pokaždé, když chce hlavní hrdina vysvětlit ostatním, co se mu stalo, neví, jak začít. Celé se to tak těžko vyslovuje. Napjatě čekám, kdy to konečně řekne nahlas. Je to podobná tíseň, jako když jste ponořeni hluboko pod vodou a dochází vám kyslík. Nesnažíte se o nic jiného, než vyplavat co nejrychleji nad hladinu. Dusíte se. Ještě několik temp!  Konečně vynoříte hlavu a z plných plic se nadechnete. Stejně tak se najednou hlasitě ozve: „Prostě mě osahával!“

Další zkoušku máme za čtrnáct dní. Brzy se v rolích ukotvíme a předvedeme představení před ostatními. Hra se skládá pouze z několika obrazů. Velká práce začíná až po odehrání. Společně s diváky hledáme cesty ven. Chceme, aby se to už nikdy nikomu nestalo. A věříme, že způsoby existují. Hlavně o tom mluvit. Je to sice těžké. Ale mlčení je ještě horší. Tak nás v tom nenechte.

Sledujte Facebook nebo webovky Divadla dvě na třetí a přijďte hned na premiéru. A pokud máte zájem, zapište si příště na Studiích občanského sektoru předmět Divadlo utlačovaných. Stojí to za to.


úterý 11. dubna 2017

Óda na Kodaň a Paradox homogenní rozmanitosti

Kodaň je jiná. Je živá, barevná, pulzující, přesto čímsi kompaktní. Je stálicí mezi nejekologičtějšími a nejzelenějšími městy Evropy. Je metropolí v pravém slova smyslu, rájem cyklistů a mekkou gastronomie. Jen s tím se ale nespokojí. Má vysoké cíle. Jedním z nich je stát se do roku 2025 prvním uhlíkově neutrálním městem na světě.

Nejen proto se stala mou vyvolenou při výběru (mého již druhého) výměnného studijního pobytu v zahraničí. Ten první proběl v roce 2013 v nedalekém švédském městě Malmö. Od té doby, vše co bylo švédské, bylo hezké, vše co bylo hezké, bylo jako švédské. A od září 2016 posouvám míru toho všeho hezkého o úroveň výš na “skandinávské“.


The Bicycle Snake Bridge Copenhagen
The Bicycle Snake Bridge Copenhagen

Co se mi na Kodani nejvíce líbí? Mimo cyklistickou kulturu, která dle Dánů není žádnou kulturou, ale genem, je to právě množství zeleně. Všudypřítomnost parků uprostřed moderní městské infrastruktury je to, co dělá Kodaň tak výjimečnou. V tomto ohledu sehrálo nejdůležitější roli městské plánování a vytvoření dokumentu obsahující principy regionálního rozvoje území, tzv. Finger Planu. Ten se snaží zabránit nekoordinovanému růstu města, který postrádá jednotný koncept. Mapa města připomíná ruku s prsty – jednotlivé prsty představují hlavní linky S-trains, kolem kterých plán umožní výstavbu a zároveň se tak elegantně zajistí dopravní dostupnost a zamezí přetíženost městské veřejné sítě. Prostory mezi jednotlivými prsty jsou naopak nezastavitelné – zamezí tak nekontrolovatelnému rozpínání města do krajiny, zajistí dostatek zeleně a skvělou přístupnost krajiny. Jednoduché a funkční.


(zdroj: musemcgill.wordpress.com/case-studies/copenhagen-denmark)
Amager National Park 

Kodaň je jedním z nejlepších příkladů důkladně promyšleného a funkčního územního plánování, které zajišťuje ty nejlepší podmínky pro život ve městě. Prosperita celého regionu se navíc výrazně zvýšila díky břehů Öresundu mezi Dánskem a Švédskem, otevřením Öresundského mostu v roce 2010. Váš první větší výlet z Kodaně bude proto pravděpodobně směřovat do Švédska. Öresundský most je jedním z nejdelších mostů v Evropě. Má unikátní konstrukci, která je z části tvořena vysutými mosty, z části uměle vytvořeným poloostrovem a co je nejzajímavější, z části podmořským tunelem. Vlaky jezdí každých patnáct minut a cesta trvá půl hodiny. Z Kodaně vás vlak pod mořskou hladinou doveze do nejjižnějšího švédského města Malmö, a i když jste stále ve Skandinávii, budete si připadat tak trochu jako v jiném světě. Švédové jsou odlišní, řekla bych až speciálně odlišní. Jsou precizní, umírnění, stále usměvaví, ale také tak trochu uzavření a tajemní. Vše funguje tak, jak má, jednou za čas se to ale může zdát jako stereotyp. Když se nám tenkrát v Malmö zastesklo po Praze, jeli jsme do Kodaně. Dánsko je nám oproti Švédsku v mnohém více podobné. Dánové svůj národ dobrovolně a v úctě stigmatizují jako „wet culture“. Kvůli pivu. Naopak ve Švédsku je poloviční prohibice a alkohol nelze koupit jinde než ve specializovaných obchodech Systembolaget, které mají navíc velmi omezenou provozní dobu. Stačí tedy znovu přejet Öresundský most a připadáte si víc jako doma. Švédsko ale určitě navštivte. Je to země krásná, s nádhernou a bohatou krajinou. A tím se dostávám k tomu, co se mi na Kodani (obecně na Dánsku) vlastně nelíbí: i přes neskutečnou rozmanitost je paradoxně homogenní. Je to země placatá a kopec tu ani nehledejte. Až se o to pokusíte, zjistíte totiž, že jste ho už čtyřikrát přešli tam a zpátky, marně
vyhlížejíce nějakou tu špičku.








Kodaň vám každopádně učaruje. Chrání svou historii, ale nebojí se experimentů. Ztělesňuje souhru tradičního komfortu a moderní elegance. Každý si zde najde své. Velikostně je tak akorát, aby se všude dalo pohodlně dojet na kole. A co kolo a pivo? Platí tu nepsané pravidlo, že dokud jsi sám schopen na kole jet, jedeš. Předpokládá se totiž určitá míra sebereflexe. Kodaň je čistší Berlín, funkčnější Praha (ale bez kopečků a s čtyřikrát dražším pivem), je to město pro lidi. Město, kterému se člověk nemusí podřizovat. Stačí ho respektovat a učit se z něj. 



Tereza Hodúlová
studentka navazujícího magisterského oboru Sociální a kulturní ekologie na FHS UK, aktuálně se nachází na studijním stipendijním pobytu v Kodani v rámci programu Erasmus+

čtvrtek 6. dubna 2017

Nezapomeňte na kapesník

V tramvaji potkávám Lídu. Spěcháme na hodinu. Dneska máme ještě se dvěma spolužačkami učit. Čeká nás dvouhodinovka s Danou Moree. Nikdy se nejedná se o obyčejnou výuku. Sami si zkoušíme, jak předávat ostatním informace nebo moderovat. Bavíme se o alternativních přístupech ke vzdělávání. O školách. O tom, jak lépe učit. Přečetly jsme s holkami texty od Boala, Deweyho a Freiereho. Den před tím jsme se sešly v kavárně. Promýšlely aktivity, které se třídou provedeme. Naplánovaly, vymyslely, těšily se. Teď už to jen předvést v praxi.

Boal píše o divadlu. Popisuje hry, které pomáhají hercům být vnímavější, pozornější, lépe se vžít do nové role. Stejně tak se to dá využít u žáků. Nechat je zakusit novou zkušenost. Ukázat, co všechno dělají ve svém životě mechanicky. K čemu je to dobré a v čem to naopak může brzdit? Boal popisuje spoustu cvičení zaměřených na smysly, pohyb, představivost, emoce. A také na paměť. Napadá nás, že jednu takovou aktivitu vyzkoušíme. Domlouváme se, že na začátku Lída namaluje na tabuli obrázek, který já následně nenápadně smažu. Zaznamená to někdo? Lída bude mezi tím seznamovat ostatní s body dalšího programu. Pozornost bude napřena na ní a malůvku určitě nikdo ani nezpozoruje. Na konci hodiny se na to ostatních zeptáme. To bude pro všechny překvapení! Zajisté si na obrázek nikdo nevzpomene.
  
Plán je jasný. Vlítneme do třídy a jdeme na věc. S Lídou na sebe mrkneme, ta se vrhne k tabuli, bere do ruky fixu a kreslí obrazec, zatímco já uvádím hodinu. Pak si s Lídou vyměníme pozice. Ona začíná vykládat. Na mně teď je, abych nepozorovaně obrázek smazala. Jenže. Kde je sakra houba? Rozhlížím se kolem. Nikde ji nevidím. A do háje. Dívám se na stůl, držátko, nikde není. Co teď? Smazat to rukou? To by byl trapas. Tak jedině kapesníkem. Jako by nic se přesunu ke kabelce. Lída ostatním něco objasňuje a já vytahuji bílý kapesník. Přicházím k tabuli a mažu vše, co na ní bylo. Tak. Hotovo. Oddechnu si. Nikdo určitě nic nespatřil.

Hodina běží jako po másle, střídáme se s dvojicí, která má na starosti další část. A pak se s Lídou vracíme zpátky na plac. „Teď bychom se vás na něco chtěly zeptat,“ řeknu důležitým hlasem a jsem celá napjatá. „Všimli jste si, co bylo na začátku hodiny na tabuli?“ K našemu překvapení třída sborově popíše obrazec, o kterém jsme si myslely, že ho nikdo ani nepostřehl. Zírám. „Sakra, tak to jste nás teda překvapily,“ uznáváme. „My si spíš říkaly, proč mažeš tabuli kapesníkem, když tamhle nahoře je houba,“ ukáže jedna spolužačka prstem. „Cože?!“ vyhrknu. Otočím se a doopravdy spatřím v horním rohu tabule připevněnou houbu, které jsem si před tím ani nevšimla. Chytám se za hlavu.

Dana Moree se smíchem přebírá roli. Společně rozebíráme, co se nám povedlo a co ne. Dostaneme se ke kapesníku. „Tohle byl náhodou skvělý příklad toho, jak pracuje lidská pozornost. Vždy zaujme to, co je nějakým způsobem silnější. Všichni si všimli, že Hanka maže tabuli kapesníkem a nechápali proč. Bylo to něco nezvyklého. Neautomatického, jak o tom ostatně píše Boal. A proto to přitáhlo zraky všech. Co v tu chvíli říkala Lída?“ zeptala se. Nikdo netušil. Náš plán, že Lída zabaví ostatní, nevyšel. Celá třída sledovala mě, jak se kradmo pohybuji po místnosti, zoufale hledám houbu a nakonec sahám po kapesníku. „Vidíte, že když se při hodině stane něco nečekaného, upoutá to pozornost ostatních a vy s tím nic nenaděláte. Je to zkrátka silnější vjem a mohli byste se stavět na hlavu, zájem druhých v té chvíli nezískáte,“ pokračuje Dana.

Chybami se člověk učí. Díky našemu nepovedenému představení víme, jak to chodí s pozorností při výuce v praxi. Co má silnější energii, je zkrátka výraznější a ostatní to tak budou vnímat. Tak až budete někde něco prezentovat nebo vykládat, mějte tohle na paměti. A nezapomeňte mít po ruce svůj bílý kapesník.

Hana Pejřimovská
studentka navazujícího magisterského oboru Studia občanského sektoru na FHS UK

úterý 4. dubna 2017

Co s vámi provede FHS

Být FHSák, to není jen tak. Ne že by to byla přímo diagnóza, to by bylo přeci jen poněkud přehnané tvrzení, ale v momentě, kdy vezmete své studium na FHS vážně, projdete určitými nevratnými změnami. Studium si proto dobře rozmyslete a na fakultu vstupujte jen na vlastní nebezpečí. Opravdu chcete, aby se vám stalo následující?

1) Samostatnost

Střední škola k samostatnosti zpravidla vůbec nevede; na FHS je ale vše jinak – dá se říct, že první sestavování a zapisování rozvrhu je jakási fakultní iniciace. Z vlastní zkušenosti musím říct, že je to proces obdobně náročný a traumatický jako souboj holýma rukama s anakondou (více viz literatura k Úvodu do antropologie), a to i přesto, že první semestr studia oplývá suverénně největším množstvím povinných předmětů. Tíže volby je jen na vás, to, zda během semestru něco děláte, povětšinou také. Souborné zkoušky pak stojí jen na vaší samostatné práci: nikdo za vámi nepráská bičem, nikdo vás nekontroluje. Ze středoškoláka, zvyklého na onen bič v podobě průběžných testů a zkoušení prakticky neustále, se stane FHSák, ponechaný sám sobě. Netřeba dodávat, že zvyknout na takovou svobodou i odpovědnost zpravidla není bezbolestné. Ale jak jednou přivyknete, už nikdy nechcete zpět.

2) Sociální status

Ať už jste navštěvovali libovolnou střední školu, pravděpodobně jste nemuseli po vyslovení jejího názvu čelit impertinentním otázkám, zmateným pohledům a nechápavým grimasám. Garantuji vám, že na FHS se tohle okamžitě změní. Naši fakultu lidé totiž zpravidla neznají, a když ji znají, tak zpravidla z toho důvodu, že slyšeli, jak je špatná. Sociální status studenta například osmiletého gymnázia, v obecném povědomí patrně jedné z nejprestižnějších variant středního školství, tak na FHS dostane pěkně zabrat: najednou studujete na fakultě, jejíž existenci nebo kvalitu (v nejhorším případě obojí) musíte obhajovat pokaždé, když vyslovíte její název (o tom ostatně pojednává samostatný článek) – pomůže vám při tom jedině Univerzita Karlova, jejíž jméno zpravidla zabírá a lze se jím tedy v případě potřeby zaštítit. Celá tahle anabáze vede k větší empatii a lepšímu uvědomění toho, co studujete a proč a co vlastně chcete dělat se životem, ale co si budeme vykládat, také to občas pěkně leze na nervy.

3) Nesnesitelná vzdělanost

Tento bod se vztahuje zejména na ty, co studium vezmou opravdu vážně, neboť na FHS stoprocentně platí, že kolik úsilí do studia vložíte, tolik se vám vrátí. V momentě, kdy projdete prvním ročníkem, a nahlédnete mnohost perspektiv jednotlivých humanitních oborů, zatočí se vám hlava. V dalších semestrech už se vám točí jen víc a víc, až jednoho dne náhle zjistíte, že vaše názory prošly hlubokou proměnou, že lidé, které jste kdysi obdivovali, už vám mnohdy připadají celkem obyčejní, a že některé velmi chytře vypadající názory jsou vlastně docela hloupé. Začne vás vytáčet černobílé uvažování a vidění světa (nezřídka doběla) ještě mnohonásobně víc než předtím. Spousta věcí vám dojde a zapadne do sebe; spousta věcí vás začne štvát. Mnoho věcí se strašlivě zkomplikuje, jiné se zase velmi zjednoduší. Ztratíte spoustu iluzí a také spoustu předsudků. Někdy dokonce dojde na to, že se vás zeptají, jestli „takovéhle osvícení zažívá na té fakultě každý“, jindy třeba uslyšíte, že jste už skoro „nesnesitelně vzdělaní“ a „jestli máte odpověď fakt na všechno“. Stane se to, ani nebudete vědět jak.

Studium na FHS se zkrátka neobejde bez následků. Jsou to následky, jichž si zpravidla všichni, kdo se cítí být FHSáky, nesmírně váží – a díky nimž jsou ochotni fakultě odpustit nejeden šedivý vlas a nejednu vrásku, které jim za léta studií přibyly. Ale také jsou to následky, kvůli kterým se budete mnohdy chytat za hlavu a lomit rukama. Jak totiž pregnantně říkává jeden nejmenovaný vyučující: „Uchazečům vždycky říkám: nechoďte tam! Poznáte pravou hodnotu poznání a pak už vám nebude pomoci!“ Myslím, že je to neobyčejně přesné. Tak totiž FHS odplácí.