O tom, jak skvělé je vyjet během studia do zahraničí, už bylo řečeno mnoho. Marketingově vděčná slova jako „zkušenost“ nebo „zážitek“ na vás koukají z každého druhého takového článku a na mě to vždycky působilo poněkud ambivalentně. Snad i proto jsem se rozhodla napsat dnešní článek. Studium v Austrálii pro mě bylo jednou z nejintenzivnějších etap mého života a myslím, že v jistém smyslu takové bude každé zahraniční studium. Odložme tedy marketingové závoje. Co mi můj australský trimestr doopravdy přinesl?
Radikálně nové uvědomění sebe sama
První, co jsem si začala uvědomovat už poměrně krátce po příjezdu, bylo, jak moc ze mě najednou chybí. V cizině jste ze dne na den přesazeni do radikálně nového kontextu a nemáte nejmenší ponětí, inu, tak nějak o ničem. Pokud jste zvyklí mít svůj život pevně pod kontrolou, v cizině se vám tenhle přístup doslova rozpadne pod rukama. Netušíte, kde co je, nikam netrefíte, nevíte, jak věci fungují, neznáte naprosto nikoho. Do telefonu koukáte na každém rohu, jste jinak oblečení, cizí přízvuk kape z každého vašeho slova a v případě zemí, kde se jezdí vlevo, neumíte ani přejít silnici.
Taková mezní situace má ale i obrovské výhody. Rodinu, přátele i známé jste nechali tisíce kilometrů daleko a spolu s tím i jejich představy o tom, co byste měli dělat a jací byste měli být. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí všechny tlaky, všechna očekávání, všechna sebenaplňující se proroctví (snad s výjimkou těch o zmatených turistech). Najednou můžete všechno, cokoli. Zkoušet nové věci, bavit se s lidmi na ulici, říkat ano bláznivým příležitostem, u kterých byste si doma tak akorát poklepali na čelo. Ať chcete nebo ne, začínáte od nuly. Kým tady chcete být?
Radikálně nové uvědomění sebe sama
První, co jsem si začala uvědomovat už poměrně krátce po příjezdu, bylo, jak moc ze mě najednou chybí. V cizině jste ze dne na den přesazeni do radikálně nového kontextu a nemáte nejmenší ponětí, inu, tak nějak o ničem. Pokud jste zvyklí mít svůj život pevně pod kontrolou, v cizině se vám tenhle přístup doslova rozpadne pod rukama. Netušíte, kde co je, nikam netrefíte, nevíte, jak věci fungují, neznáte naprosto nikoho. Do telefonu koukáte na každém rohu, jste jinak oblečení, cizí přízvuk kape z každého vašeho slova a v případě zemí, kde se jezdí vlevo, neumíte ani přejít silnici.
Taková mezní situace má ale i obrovské výhody. Rodinu, přátele i známé jste nechali tisíce kilometrů daleko a spolu s tím i jejich představy o tom, co byste měli dělat a jací byste měli být. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizí všechny tlaky, všechna očekávání, všechna sebenaplňující se proroctví (snad s výjimkou těch o zmatených turistech). Najednou můžete všechno, cokoli. Zkoušet nové věci, bavit se s lidmi na ulici, říkat ano bláznivým příležitostem, u kterých byste si doma tak akorát poklepali na čelo. Ať chcete nebo ne, začínáte od nuly. Kým tady chcete být?
Věci se opravdu dají dělat jinak
V našem malém českém rybníčku máme občas tendenci zapomínat, že věci se dají dělat i jinak, než jak jsme na to zvyklí. Od vystupování z autobusu (tady se například směrem k řidiči volá hlasité „Děkuju!“) až po chod univerzity. Právě zkušenost s tím, jak to vypadá na australské univerzitě, je pro mě jedním z nejcennějších pokladů, jaké si budu odvážet domů. Ono to opravdu jde jinak. Hodně jinak. S vyučujícími si je možné tykat, tituly ani jiné znaky hierarchie nemusejí při vzájemné komunikaci hrát naprosto žádnou roli a o víkendech se dá odpočívat, i když vám na stole leží práce. Studenti nemusejí na seminářích sedět tiše jako putičky a akademická diskuse může navenek vypadat, jako když se sejde skupina kámošů u kafe. Někdy to ostatně skutečně je tak, že se sejde skupina kámošů u kafe.
Ponoření do cizího jazyka
Jakožto lingvistická antropoložka jsem byla na to, co se mnou udělá cizí jazyk, obzvlášť zvědavá. Nejdřív přišla setrvačnost. Samozřejmě jsem věděla, že jsem v Austrálii, ale i tak jako bych pořád podprahově čekala, že kolemjdoucí přece budou mluvit česky. Zvyknout si na to, že to tak nebude, vyžadovalo čas. Nicméně stalo se a postupně jsem se do angličtiny začala překládat i já – a tehdy se vyjevily všechny ty drobné i velké rozdíly. To, že naprosto samozřejmá česká slova jako „mlsat“, „nadávat na něco“ nebo „dělat se s něčím“ nemají v angličtině srovnatelný ekvivalent, mě přinejmenším překvapilo. Moment, kdy jsem poprvé v češtině pohřešila předminulý čas, by si zasloužil zarámovat. A to není nic proti pragmatice (tedy zvyklostem ohledně toho, jak zacházet s jazykem v reálném každodenním jednání). V angličtině například nepopřejete dobrou chuť a očekává se, že si za všech okolností zachováte chladnou hlavu. Emoce se tu všeobecně projevují daleko míň, což je jak skvělé, tak méně skvělé. Lidé jsou tu v zásadě neustále v klidu, jsou znatelně zdvořilejší a mluví méně napřímo. Zároveň ale taky nikdo neprojevuje žádné výrazné nadšení nebo radost a jediní lidé, kteří tu mluví s podobným zápalem jako já, bývají další cizinci. Nejdřív jsem měla zato, že můj anglický projev je poněkud plochý proto, že nemám k angličtině podobně emocionální vazbu jako k mateřské češtině, a navíc mi chybí slovní zásoba. Teprve postupně mi začalo docházet, že to je i jiný kulturní standard.
Postavit se na vlastní nohy
Možná to vůbec nejdůležitější ale je, jak moc nových horizontů a perspektiv se vám v nové zemi rázem otevře. Dřív jsem si nedovedla představit, že bych mohla strávit v zahraničí něco jiného než dovolenou. Teď mám dojem, že se přede mnou otevřel celý svět. Je těžké stát na australské půdě a necítit směs hrdosti a údivu nad tím, že jste to zařídili a opravdu jste tady. Podíváte se na tu hromadu lejster, na ten stres, na ty desítky e-mailů a najednou vám dojde, že jste to zvládli. Stojíte na vlastních nohách a máte být nač hrdí – a to platí, ať vyjedete kamkoli. Jak napsal v jedné ze svých knih Terry Pratchett, vrátit se není totéž jako nikdy neodjet. Když jste dokázali tohle, co vám brání v čemkoli jiném?
V našem malém českém rybníčku máme občas tendenci zapomínat, že věci se dají dělat i jinak, než jak jsme na to zvyklí. Od vystupování z autobusu (tady se například směrem k řidiči volá hlasité „Děkuju!“) až po chod univerzity. Právě zkušenost s tím, jak to vypadá na australské univerzitě, je pro mě jedním z nejcennějších pokladů, jaké si budu odvážet domů. Ono to opravdu jde jinak. Hodně jinak. S vyučujícími si je možné tykat, tituly ani jiné znaky hierarchie nemusejí při vzájemné komunikaci hrát naprosto žádnou roli a o víkendech se dá odpočívat, i když vám na stole leží práce. Studenti nemusejí na seminářích sedět tiše jako putičky a akademická diskuse může navenek vypadat, jako když se sejde skupina kámošů u kafe. Někdy to ostatně skutečně je tak, že se sejde skupina kámošů u kafe.
Ponoření do cizího jazyka
Jakožto lingvistická antropoložka jsem byla na to, co se mnou udělá cizí jazyk, obzvlášť zvědavá. Nejdřív přišla setrvačnost. Samozřejmě jsem věděla, že jsem v Austrálii, ale i tak jako bych pořád podprahově čekala, že kolemjdoucí přece budou mluvit česky. Zvyknout si na to, že to tak nebude, vyžadovalo čas. Nicméně stalo se a postupně jsem se do angličtiny začala překládat i já – a tehdy se vyjevily všechny ty drobné i velké rozdíly. To, že naprosto samozřejmá česká slova jako „mlsat“, „nadávat na něco“ nebo „dělat se s něčím“ nemají v angličtině srovnatelný ekvivalent, mě přinejmenším překvapilo. Moment, kdy jsem poprvé v češtině pohřešila předminulý čas, by si zasloužil zarámovat. A to není nic proti pragmatice (tedy zvyklostem ohledně toho, jak zacházet s jazykem v reálném každodenním jednání). V angličtině například nepopřejete dobrou chuť a očekává se, že si za všech okolností zachováte chladnou hlavu. Emoce se tu všeobecně projevují daleko míň, což je jak skvělé, tak méně skvělé. Lidé jsou tu v zásadě neustále v klidu, jsou znatelně zdvořilejší a mluví méně napřímo. Zároveň ale taky nikdo neprojevuje žádné výrazné nadšení nebo radost a jediní lidé, kteří tu mluví s podobným zápalem jako já, bývají další cizinci. Nejdřív jsem měla zato, že můj anglický projev je poněkud plochý proto, že nemám k angličtině podobně emocionální vazbu jako k mateřské češtině, a navíc mi chybí slovní zásoba. Teprve postupně mi začalo docházet, že to je i jiný kulturní standard.
Postavit se na vlastní nohy
Možná to vůbec nejdůležitější ale je, jak moc nových horizontů a perspektiv se vám v nové zemi rázem otevře. Dřív jsem si nedovedla představit, že bych mohla strávit v zahraničí něco jiného než dovolenou. Teď mám dojem, že se přede mnou otevřel celý svět. Je těžké stát na australské půdě a necítit směs hrdosti a údivu nad tím, že jste to zařídili a opravdu jste tady. Podíváte se na tu hromadu lejster, na ten stres, na ty desítky e-mailů a najednou vám dojde, že jste to zvládli. Stojíte na vlastních nohách a máte být nač hrdí – a to platí, ať vyjedete kamkoli. Jak napsal v jedné ze svých knih Terry Pratchett, vrátit se není totéž jako nikdy neodjet. Když jste dokázali tohle, co vám brání v čemkoli jiném?
Komentáře
Okomentovat